Ministr spravedlnosti (chtělo by se říct konečně, ale kdo má právo říct konečně, kdo nezná rizika takového kroku?) odvolává vrchního státního zástupce, který mimo jakoukoliv pochybnost zametal pod koberec miliardové kauzy s politickým potenciálem – jednu za druhou; státní zástupce, místo by se zastyděl a někam zalezl, se obrací k soudu a soudkyně, rozsudkem tak špatným, že by za to měla ztratit talár, ho vrací do úřadu. A státní zástupce přechází do útoku a ukazuje novinářům scénu z nějaké filmové detektivky natočené amatérskými filmaři. A politici, ti nejneschopnější nejhlasitěji, začínají křičet, že je to válka gangů (aby snad nepřišli o nějaké body). Test pro občany: Komu se dá věřit? A. ministrovi spravedlnosti?, B. Soudkyni?, C. nejvyššímu státnímu zástupci?, D. odvolanému a vrácenému vrchnímu státnímu zástupci?, E. Radku Johnovi?

Tropické pralesy, jak stále čteme, skomírají, zato bujná džungle českého veřejného života raší a kypí životem, úponky lián se zachytávají šelmám okolo krku, hmyz krouží, hadi útočí... A v dusném šeru se nedá rozeznat téměř nic, nevíme ani, jestli je noc, anebo den; vysoko ve větvích, kam nedohlédneme, pořádají opice porady, z nichž dolů na bažinatou zemi dopadají jen jakési zbytky z jejich rvaček, bojů a hodů. Jistě, všichni současný stav vnímáme jako krizi systému; neznáme nikoho, kdo by se těšil všeobecné úctě, ani jednotlivce, ani instituce.

Nikdo nejedná poctivě. Smlouvu, která znamená výrazný zásah do našeho právního systému, podepíše jménem republiky velvyslanec v Tokiu. Aniž by se projednávala, aniž by se o ní diskutovalo a psalo v médiích. Je to jasné: změna, která by umožnila filcunky počítačů na hranicích, měla vplout do našeho právního řádu tak, aby si toho nikdo nevšiml – nebyla by to ostatně první taková norma. A když vytryskne gejzír protestů, které nikdo neočekával, premiér platnost smlouvy ne zruší, ale odsune s tím, že se bude ještě zkoumat. Co asi vyzkoumá? Podlost poněkud zmírněná zbabělostí: to je erb doby. Ale ti, kdo proti smlouvě protestují, hovoří o majitelích autorských práv jako o držitelích privilegií; žádná úcta k práci druhého, ani stín názoru, že „privilegia“ získaná tvrdou prací je třeba ctít. „Ať si postaví svůj semafor a na něm si upravuje panáčky, jak chce, ale ne na semaforu, který mu nepatří,“ hájí se svůj rozumný rozsudek (a snad naprosto samozřejmý, nebo snad ne?) soudce, který je na pranýři u televizního moderátora, že odsoudil „umělce“ za snad vtipné, snad nevtipné (to je věc názoru) poškozování cizí věci. Zvedla se vlna solidarity s „umělcem“; jakákoli veřejná moc, už i ta soudní, je nepřítel. A vše, co je volně přístupné, je moje potencionální kořist.

Vzhůru do anarchie. Ještě jsem neslyšel, že by spory mezi zvířectvem v džungli řešil soud, ať již jakýkoliv.

Na obsahu toho, proti čemu se v protestech na vysokých školách shodnou studenti s rozumnými, to je nezastrašenými pedagogy: nejde na prvním místě o to, že by studenti nechtěli platit školám školné, ale nejdříve o to, že pod tento problém měla být skryta likvidace vysokoškolské samosprávy a její podřízení lokálním podnikatelským, to je mafiánským strukturám. A ministr školství, z ostudy nejen kabát, ale i celý šatník, najednou říká, že školné být nemusí. Tak musí, nebo nemusí? A co ostatní požadavky? Podlost poněkud zmírněná zbabělostí: to je erb doby.

„Na vás já si dám příště moc velikej pozor,“ řekla mi včera namísto poděkování servírka, když jsem ji upozornil, že mi špatně spočítala útratu, takže se okradla o stovku (vůbec: proč nemá registrační pokladnu? nebo se to už nemusí?). „Na mě si chcete dávat pozor?“ divím se, „já jsem vás přece na chybu upozornil...“ „Právě na vás,“ odpovídá mi vztekle. Jasně, každý, kdo přijde do restaurace, je její potencionální kořist. Má platit a nezkoumat.

- - -

Poznámka. Abych nešířil jen neurčité negativní nálady, dlužím čtenářům vyhodnocení svrchuuvedeného testu, jak bych jej vyplnil já. Takže: vyhodnocení testu: věřím A a C, nevěřím B a D; a E je nula mimo diskusi.