1.

Prezident republiky Václav Klaus na poslední chvíli odřekl účast na otevření brněnské vily Tugendhat po rekonstrukci; důvod: probíhající protesty studentů; nevím, snad se hlava státu bojí, že by mohla cestou potkat nějaký zástup mladých lidí s kritickými transparenty... Ale nejen pro (jako v poslední době dost často) špatně informovaného prezidenta je nespokojenost studentů těžko pochopitelná. O co jim vlastně jde? ptají se někteří lidé. Je to jasné, nechtějí platit školné, řekne někdo. A jiný dodá: Ale když nejsou peníze více méně na nic a šetřit se musí všude, proč by se to nemělo týkat i studentů? Někdo se zase domnívá, že nejde o nic, že to si jen mlaďoši potřebují vyhodit z kopýtka: zakřičet na ulicích, lepit po škole transparenty a ponocovat při rockové hudbě, přespávat ve škole, aby jim ji někdo neukrad, prostě dobrodružství. Zažili to před dvaadvaceti lety jejich rodiče a oni to znají jen z vyprávění – každá generace má chuť si aspoň jednou zažít revoluci, aby měli na co vzpomínat ve stáří.

Nemá smysl dokazovat, že o toto vše v první řadě nejde, že současné protesty studentů – a nejen studentů – na vysokých školách mají svůj hluboký důvod.

2.

To, co je nejpodstatnější, je snaha ubránit vysoké školy před vlivem lokálních podnikatelských lobby. Pravomoc akademických senátů by chtělo ministerstvo změnit jen v jakousi symbolickou funkci a reálnou moc předat do rukou správních rad, tvořených politiky, expolitiky a lidmi z byznysu. Přitom své správní rady mají vysoké školy už teď a členství v nich je neslučitelné se zaměstnaneckým poměrem vůči vysoké škole – tyto rady musejí schvalovat jakoukoli větší manipulaci s majetkem. Jenže podle ministerského návrhu by nově pojaté rady měly mít nejen kontrolní, ale i rozhodující řídící a správní funkci; toto spojení je nesprávné samo o sobě a všem jen trochu informovaným lidem je navíc jasné, k čemu by to vedlo v tomto případě. V některých univerzitních městech to kmotři poněkud uspěchali – a nedočkavě už v době projednávání „reformy“ zorganizovali setkání s akademickými funkcionáři, které zahrnuli směsí zastrašování a slibů...

Tato změna se přitom prosazuje zákeřným, nepoctivým a lstivým způsobem, jaký je pro současnou moc žel Bohu tak typický: nejdřív se tři čtvrtě roku o této reformě jednalo, vypracovalo se několik verzí věcného záměru zákona, stanoviska akademiků a ministerstva se postupně sbližovala – a pak najednou odešla do legislativního procesu verze další, téměř totožná s tou první, která již k diskusi předložena nebyla. Diskutovalo se, projednávalo se, říká ministr...

3.

České vysoké školství přitom prodělalo v posledním zhruba desetiletí cosi, co bych neváhal označit jako HLUBOKÝ ROZVRAT, i když se to takto nikdo z relevantních, za vývoj odpovědných lidí ještě neodvážil nazvat. Zdvojnásobil se počet studentů a o polovinu klesla kvalita. K navyšování počtu studentů byly vysoké školy nuceny Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy v minulých letech docela drsně – prý aby se vyrovnal podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí u nás ostatním zemím OECD... Současně získaly akreditaci desítky soukromých vysokých škol, o jejichž nízké kvalitě věděli i ti, kdo jim akreditace udělovali. A tento úřední přístup se sešel, abych tak řekl, i s vysokou poptávkou trhu... Trošku mi to připomíná, to ale většině lidí nic neřekne, explozivní nárůst šlechtictví a rádoby šlechtictví v českých městech v renesanci: zbohatlí měšťané, po staletí zamindrákovaní z toho, že nemají tituly a erby, si jich najednou dopřávali plnými hrstmi; i u nás je dnes vlivná vrstva zbohatlíků, kteří k moci a prachům ještě chtějí papír, kde by stálo, že jsou vzdělaní, že tvoří – a to otitulovaní lidé vždycky tvořili – skutečnou elitu národa... Ach jo. Příběhy, které o tom pronikly do médií (a jako člověk, který se ve vysokoškolském prostředí pohybuje, mohu potvrdit, že jde jen o špičku špičky ledovce), jsou skutečně tragikomické. Jihomoravský hejtman získá doktorský titul na zcela neznámé škole v malém městě na Slovensku – ačkoli Právnickou fakultu má doma, téměř na dohled. PROČ ASI? TU BRNĚNSKOU JEŠTĚ NEOVLÁDAL... Došlo k rakovinnému bujení počtu akademických titulů – a záleží jen na morální integritě té které školy, soukromé i veřejné, jak se dokáže ubránit nebo neubránit nebo dokonce podbízet moci. Šéf Městské policie v Plzni získá na Právnické fakultě titul, bez nějž by dozajista nemohl s dostatečnou autoritou velet hlídkové službě v ulicích a organizovat nasazování botiček na auta; po něm získá na stejné škole titul jeho nástupce, a to za stejnou práci i se stejnými chybami. Redaktoři ukáží obě dvě tyto práce na kameru, i s chybami ve stránkování – ale správní řízení o odebrání titulu přesto ani nezačalo; potřebnou satisfakci za řádění předchozího Kindlova vedení na plzeňské fakultě odnesli jiní, méně vlivní lidé... Primátor města Brna, původním povoláním výhybkář, si pořídil dokonce dva vysokoškolské tituly, ale jak svědčí jeho SMS do redakce novin, jež neprošly sekretariátem, první muž Brna neumí ani pravopis, činí mu velkou potíž psát tvrdé a měkké i/y. Výborně, pane primátore, vysokou školu už máte, teď si ještě dostudujte tu základní!