Když se Pán chystal vyslyšet něčí prosbu, žádal od něho nejdřív krok víry. „Věříte, že mám takovou moc?“ zeptal se dvou slepců, kteří ho prosili o smilování. Je to možné? Je možné, že by prosili, že by šli za Ježíšem a hlasitě volali o smilování – a přitom nevěřili, že by Ježíš měl moc je vyslyšet? Bohu žel, domnívám se, že je to i dnes docela časté... Ale vyznáním víry víra roste. Spoléháním se na Ježíše mu umožníme, aby nás vyslyšel... Teprve když oba slepci řekli, že ano, že věří, že Ježíš má takovou moc, dotkl se jejich očí a otevřel je. (Srov. Mat 9, 27–30.)

Tento příběh muže, který bojoval o život svojí čerstvě narozené dcerky, je skutečný. A může nám posloužit i jako test naší víry. Dcerka přišla na svět velmi slaboučká a nechtěla jíst. Otec se modlil, ale výsledek se nedostavoval. Jeho ženu i s holčičkou převezli z porodnice na intenzívní péči.

Otec si vzpomněl, že sílu přijatou z eucharistie můžeme věnovat někomu druhému, kdo to potřebuje. Upnul se s vírou a nadějí k tomuto přesvědčení – vykonal zpověď, přijal TĚLO KRISTOVO a prosil PÁNA, aby posilnil jeho dcerku. V radosti, se kterou mu kněz podával hostii, jako by cítil budoucí obrat k dobrému. Když ale přišel domů, na mobilním telefonu byla zpráva od manželky, že maličká stále nechce jíst. Muž ale nepropadl beznaději. Netrvalo ani půl hodiny a přišla nová zpráva: maličká vypila moc a moc mlíčka. Od té chvíle šlo všechno už jen k dobrému. Děvčátko sílilo a rostlo.

Kněz, který mi tento příběh vyprávěl, jen se slzami v očích dodal: „O jak mnoho se připravují lidé, kteří nevyužívají této svátosti.“

Prožíváme postní dobu a to je další příležitost, jak se posilnit na duchu překonáváním pokušení, která přicházejí od těla, světa a ďábla. Kéž se nám to s pomocí Boží daří.