Už ve Starém zákoně nacházíme mnohé příklady, kdy se Boží služebníci a služebnice vytrvale postili. Mojžíš zůstal v blízkosti Boží na hoře, kde přijal od Pána přikázání, celkem dvakrát po dobu čtyřiceti dnů – aniž by mu tam někdo donášel potravu (Ex 24, 18; 34, 28); stejně tak prorok Eliáš nic nejedl ani nepil po celých čtyřicet dní, kdy putoval na Boží horu Choreb v síle chleba a vody, kterou mu přinesl anděl (1Král 19, 5–8).

V Mojžíšově zákoně je přitom jen jeden výslovně nařízený postní den. V knize Leviticus čteme: „Sedmého měsíce, desátého dne toho měsíce, se budete postit a nebudete konat žádnou práci. Toho dne se totiž nad vámi provede smírný obřad, abyste bylo očištěni“ (Lev 16, 29). Ale zbožní Židé se postili víc a postupně postů přibývalo. „V těch dobách jsem já, Daniel, konal třítýdenní pokání: nejedl jsem žádný chutný pokrm; maso ani víno se nepřiblížilo k mým ústům... (Dan 10, 2– 3).

Bible nám ale uvádí mnoho příkladů opravdového a zbožného postu jako výrazu opravdové a úplné služby Bohu; takto se postila prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene, které Bůh dal tu milost, že se mohla poklonit nově narozenému Spasiteli v jeruzalémském chrámě. Anna se po ovdovění znovu nevdala, „nevycházela z chrámu, ve dne v noci sloužila postem i modlitbou Bohu“ (Luk 2, 37). Podobně jako jiná vdova, Judit: „Když ovdověla, prožila Judit tři roky a čtyři měsíce ve svém domě. Postila se po všechny dny svého vdovství s výjimkou dnů před sobotou, sobot, dnů před novoluním, novoluní a také svátků a a slavností Izraelova domu“ (Jdt 8, 4.6).

Zvlášť když Židé Boha o něco naléhavě prosili, doprovázeli to postem. Buď sami ve vlastních záležitostech jako král David, když prosil o život svého dítěte, počatého ze hříchu s Betsabe: „Přísně se postil, vrátil se domů a strávil noc leže na holé zemi. Hodnostáři jeho domu stáli kolem něho a chtěli ho pozvednout ze země, ale on odmítl a nevzal si s nimi nic k jídlu“ (2Sam 12, 16–17). Nebo se postil celý národ při ohrožení. „Ester mu (Mardocheovi) vzkázala: Shromáždi všechny Židy v Susách. Postěte se za mne. Po tři dny a po tři noci nejezte a nepijte. A já se svými služkami budu zachovávat týž půst“ (Est 4, 15–16). Častěji se postili i muži před bitvou a prosili tak o pomoc a zásah Boží. „Po tři dny se nepřetržitě se slzami a postem klaněli a úpěnlivě prosili milosrdného Pána“ (2Mak 13, 12).

K postu jako projevu pokání své současníky někdy vyzývali i proroci, nejvíce „postní“ prorok je Joel: „Ale ještě teď – Jahvův výrok – se ke mně vraťte z celého srdce v postu, nářcích a kvílení“ (Joel 2, 12). Kající půst býval spojen s tím, že se člověk posypal popelem, přestal si mazat tělo olejem, oblékl si „kousavé“ žíněné oblečení. Postem a pokáním odvrátili po kázání proroka Jonáše Boží trest i obyvatelé Ninive: „Muži z Ninive uvěřili v Boha, vyhlásili půst a oblékli se od největšího až po nejmenšího do pytloviny“ (Jon 3, 5).

Ale někdy se i starému Izraeli, jako dnes nám, příliš do postu nechtělo: když král Saul pod přísahou nařídil všem mužům absolutní půst před rozhodující bitvou s Filišťany, jeho syn Jonatan jej porušil nejdřív neúmyslně (nevěděl o králově nařízení a požil trochu medu), ale pak přednesl argumentaci proti postu, kdy se projevil jako skutečně moderní člověk: „Otec uvedl zemi do neštěstí! Podívejte se přece, oč jasnější mám oči, když jsem okusil trochu toho medu“ (1Sam 15, 27–29).