Ad Vždycky bylo těžké žít
http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2593:a&catid=14:t-spiritu&Itemid=8

Ale ne, není to jedno, jestli se žije jako v Somálsku nebo na Haiti, nebo jako dvacet let po revoluci u nás. Bez ohledu na to, že je jistě pravda, že vždy je třeba pracovat  a že, postaru řečeno, chleba je všude o dvou kůrkách, jedna je sladká a druhá hořká: Je rozdíl žít  těžce a „žít těžce“. Například být křesťanem v Súdánu, kde jsou křesťané chytáni a odvlékáni do otroctví, nebo  ve střední Evropě. JE totiž rozdíl, jak moc je společnost ještě nebo už proměněna křesťanstvím nebo pohanstvím, jako právě v Somálsku, kde je u moci woodoo – což není jen náboženský systém, ale současně  a charakteristicky také sociální, mocenský.  (A ne že by se v Evropě nebo už i u nás nevyskytoval!)

Mně nezbylo než konstatovat, že jsem neměla představu, co je to pohanská společnost: myslela jsem si naivně, že je to společnost, ve které sice nejsou věřící křesťané, ale že nějak není možné mít jiné zásady než v důsledku křesťanské: říkala jsem tomu normální slušnost a myslela jsem si, naivně, že je to věčné a na křesťanství nebo nekřesťanství nezávislé.

Ale pohanství je uctívání satana, doslova, i když zpočátku pro většinu (a pak už jen pro menšinu) lidí nevědomé. A to je prostředí, ve kterém se žije hůř než jen ztěžka, a ve kterém bych žít nechtěla: tak moc prosím, modleme se za ty, kdo mají moc.  „Především tedy vybízím, ať se konají prosby, modlitby, přímluvy za všechny lidi, za krále a za všechny, jimž je svěřena moc, abychom mohli vést klidný a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti“ (1Tim 2, 1– 2).