„Je tady volno, jo?“ řekl a nevyčkav mé odpovědi, přisedl si. „Jo, pivo,“ řekl číšníkovi a převzal půllitr. „Tak co?“ obrátil se na mě.

„Dobrý den,“ řekl jsem. A protože je jasné, že můj spolustolovník chce nějak otevřít besedu, i když nemám zrovna velkou chuť k rozhovoru, dodávám: „Ta zima pořád nechce skončit, že?“ Pár slov nějak prohodit můžeme. Jsme lidi.

„Zima je zlá, ale horší je dnešní vláda! Měli bysme je všecky vypráskat!“

Cože? Tohle je snad světový rekordman v oboru rychlost výstavby oslího můstku! Asini pontifex maximus!

„Nemám moc chuť bavit se teď o vládě...“ říkám.

„Řeknu vám, zlatý komunisti!“

Zvedl se ve mně adrenalin.

Hledám rovnováhu. „Jo, myslíte, že za nás bylo líp?“ lžu.

Podívá se na mě překvapeně.

„Já byl taky u nich,“ říká pak, „ale jen čtyři roky. Hned po válce, to byla taková doba, pak mě vylili, jako že jsem syn kapitalisty. Ale jakej kapitalista? Táta měl pětadvacet zaměstnanců a za odboj dostal Československý válečný kříž. Tak co! Ani studovat jsem nemoh...“ Mávl rukou.

Ale vrátil se k tématu: „Ovšem takovej bordel, jakej je teď, takovej nebyl ani za komunistů. Tys dělal co?“ začal mi tykat.

„Obchodní náměstek,“ lžu. „Ale teď už jsem v důchodu,“ lžu dál. „To tys nikdy ani nevydělal, jakej já mám důchod!“ – rozvíjím své lhaní a cítím, jak právě to adrenalinu v mých žilách dělá dobře...

„Ve velkým podniku?“ ptá se můj spolubesedník se zájmem, „tady?“ Nemá ani stín pochybnosti o tom, co mu říkám: zřejmě vypadám skutečně jako typický obchodní náměstek.

„Ve velkým podniku,“ odpovídám. „Ale ne tady, v severních Čechách,“ dodávám pro jistotu.

To ho přece jen znejistilo. Zdá se mi, že by se rád zeptal na výši mého důchodu, ale to si netroufá. Upije piva, odfrkne si a vrací se ke svému tématu.

„Tak jak se krade teď, tak se za komunistů nekradlo.“

„Jo? Myslíš?“ posmívám se mu, moje nová role mi to umožňuje. „Já jsem si nakrad na barák, na rekreační dům a na meďoura. V čem jezdíš ty?“

„Obyčejnejm lidem se tenkrát žilo líp,“ říká s vytrvalostí.

„Jo! Pokud někomu stačil byt v paneláku, ojetá škodovka, za pár let už prorezlá, a dřevěná bouda u přehrady a vrchol: moře v Jugošce, tak jednou za deset let, tak se mu žilo docela dobře,“ směju se, „ale já jsem chtěl něco víc.“ Adrenalin mi pomáhá, smích zní přirozeně.

Jenom se mračí.

„Neměli západní devizy, a kdo uměl tenkrát vydělat západní měnu, byl king. Já měl rád Francii – a byl jsem tam každej rok. To byly časy! Nikdy jsem nic neplatil! Něco jsme tam vyváželi, takže obchodní jednání, pak ňáký památky, pár dní u moře a Paříž, hlavně Paříž, kabarety a tak, však víš. Pak jsem ovšem musel napsat hlášení a něco na někoho prásknout, jak se tam choval, ale ti blbečci z paneláků, ti mi mohli jen závidět...“

Vidím, jak mému spolubesedníkovi nabíhají žíly na čele. Tak už má taky v žilách adrenalin.

„A na takový hajzly, jak seš ty, my tenkrát dřeli!“ křičí. „A po hokně ještě na schůzi a poslouchat ty kecy. A Akce zet, chodit na brigádu a makat jim tam zadarmo a furt, že mám málo odpracovanejch brigádnickejch hodin!“

Jenom se směju. Hlasitě.

Muž naproti mně vstává a obchází stůl, aby si to se mnou vyargumentoval ručně.

„No tak, Mirdo, no tak,“ číšník je okamžitě u něj. „Promiňte, pane,“ říká mi, „von má dneska svátek, je Miroslava, tak je už vod rána vožralej.“

„Chachacha,“ směje se chlap u vedlejšího stolu, „ten má furt svátek!“

„Ty drž hubu, ty hajzle jeden komunistickej,“ křičí na něho Miroslav a ohání se půllitrem.

Zvedám se rychle, platím a odcházím. To ať si místní vyřídí mezi sebou.

Venku naberu vzduch. Je sice sice chladno, ale už je zřetelně cítit jaro.