Podílem na včerejším nálezu Ústavního soudu ve prospěch spisovatele Michala Viewegha se včera (19. 3. 2012) s talárem rozloučila místopředsedkyně soudu Eliška Wagnerová. Nechci teď celkově hodnotit ani práci soudkyně Wagnerové, na což se necítím kvalifikován, protože nejsem ústavní právník, ani její chování a vystupování, protože nejsem pavlačová drbna. Ale její poslední verdikt není rozhodnutí mezi tím a oním úřadem, nýbrž týká se mediální sféry a celého života společnosti. Viehwegh má nyní šanci získat čtyřmilionové odškodnění od bulvárního deníku Aha, který vydává společnost Ringier.

Aby bylo jasno: ačkoli moje (dosavadní) životní dráha je pestrá, v žádné redakci bulváru jsem nikdy nepracoval; švýcarská mediální skupina Ringier ovšem neinvestuje jen do bulváru. „To je hrozný, jak si ty lidi od Ringiera představují jednání,“ stěžoval si mi už před lety po jednom takovém jednání o investici poměrně známý novinář (a politik), v té době v pozici mého šéfredaktora. „Oni prostě přijedou a s těma svejma barevnejma kravatama se usadí se u mě – a začnou mě urážet!“ Tak tohle se mi vybavilo, když jsem uvažoval o sporu Viewegha s Ahem.

Před Vánoci roku 2004 si mohla těhotná žena (nepochybně také bulvárního) spisovatele v Ahu přečíst, že její muž má milenku, kterou před ní dokázal utajit. To samo o sobě by byl zásah do osobní integrity a důstojnosti postižené rodiny (i když existují v českém šoubyznysu postavy, které by si i za takovou zprávu dokázaly i připlatit, jen aby se o nich psalo!). Jenže se nejednalo o žádnou investigaci, protože zpráva, jakkoli pikantní, byla kompletně a v meritu i detailu zcela vymyšlená. To se u soudu prokázalo a Aha byl odsouzen k směšné a legrační pokutě 50 000 korun; tak si české soudy cení cti a důstojnosti člověka – ale spíš jde ještě o dědictví komunistického soudnictví, kdy pravdu měla vždy instituce (podnik, redakce, orgán) – a člověk jen výjimečně a nanejvýš částečně... V odvolacím řízení Viewegh vysoudil 200 000, ale nikoli požadované miliony. Nyní se bude muset soud výší odškodnění zabývat znova, a to v duchu nálezu Ústavního soudu, který říká, že cílem verdiktu je, aby se podobné věci v naší společnosti nedály.

Osobně bych si dokázal představit ještě daleko vyšší náhradu škody, takovou, která by sama o sobě způsobila škodu. Kdysi dávno, ještě za komunistického režimu, se ve zcela jiné věci a za zcela jiných okolností soudil slovenský spisovatel Ladislav Mňačko s jedním západoněmeckým nakladatelstvím. „Budu žádat odškodné,“ řekl tehdy, „budu žádat odškodné v takové výši, která by citelně poškodila nakladatelství...“