Je Květná neděle. Pašijová. Žiju v živé farnosti: středem kostela svatého Augustina prochází pětatřicet mužů a chlapců s palmovými ratolestmi, třicet dva ministrantů, jáhen, dva kněží. Nikde není jediné volné místo k sezení a plno lidí stojí. Držím v ruce snítku krušpánku, jen někdo má tradiční kočičky. Poslouchám pašije, přistupuji k přijímání.

Když po hodině a půl vyjdu před kostel, chce se mi mluvit o Pánu Ježíši Kristu a o jeho utrpení – nevím ale, jak; nikdo z mých intelektuálních přátel a známých, se kterými se bavím před kostelem, o Pánu Ježíši nemluví. Hovoříme o Straussovi a Zarathustrovi, trolejbusech a tyristorech, Dantovi a inkontinenci...

Doma jsem dneska sám. V poledne si vařím polévku: do jednoho hrnce mrkev, kyselé zelí, červenou řepu, těstoviny, masox; do talíře hotové polévky ještě dávám lžíci chilli omáčky, olivový olej a tři lžíce bílého Choceňského jogurtu. (Pokud máte jiné chutě, tak promiňte.)

Odpoledne jdu na koncert do kostela svatého Jakuba.

V hudbě se ta evropská jednota uskutečňuje přece jenom nejsnadněji: postupně zaznějí kompozice tří skladatelů, jeden je z Estonska, jeden je ze Skotska a jeden z Brna; ten sedí naproti v kostelní lavici, a když dozní jeho Videns autem centurio, zhudebnění veršů 47–49 z 23. kapitoly Lukášova evangelia a dirigent jej vyhledá očima v kostelní lavici a vyvolá před sbor, toporně se nám klaní.

Na rozdíl od Františka Emmerta tu Arvo Pärt ani James MacMillan osobně nejsou; MacMillanova skladba (Seven last Words form the Cross, 1993) je jistě úžasná, ale nelíbí se mi: je ornamentální; různobarevné plochy stavějí na odiv skladatelovu vynalézavost; zato můj oblíbený Pärt napsal své Stabat mater dolorosa (1985/2008) jako dílo méně efektní, zdánlivě prostší, víc jako modlitbu. Lidé poslouchají soustředěněji a zamyšleněji.

„Quando corpus morietur, facut animae donetur paradisi gloria. Amen.“ Pärtovým „Amen“ a tichoučkou dohrou koncert končí. Mladá dáma, která byla na koncertě se mnou, se rychle loučí: zpívá v jiném sboru – a má dnes večer zkoušku.

Během několika minut se koncertní síň mění zas v dům Boží. Zhasínají reflektory, zapalují se svíce. Ještě se tu chvíli modlím. „A co je tohle?“ ptá se mě udiveně známý, se kterým se zdravím po koncertě: zřízenci ještě vynášejí z kostela krámy potřebné ke koncertu – a už procházejí špalírem lidí, z velké většiny mladých, jejichž dvě fronty se vinou po stranách dveří z kostelních lodí až do předsíně. „Tak se podívej,“ říkám: uvnitř kostela se ty dlouhé fronty stáčejí a končí před zpovědnicemi.