Studenými prázdnými ulicemi jdu do kostela. Sám, nepotkávám ani nikoho známého; vlastně bych tím měl trpět – ? (Včera začala před modlitebním setkáním debata o celibátu: máloco je mi na tomto světě protivnější a máloco nesnáším víc než debaty o celibátu; zvlášť o svátcích. Jednak mě nebaví, když zasloužilé matky, starší ženáči a děti v rozpuku radí, jak se ten celibát má brát – VŽDYCKY SE NAJDE DOST ESKYMÁKŮ, KTEŘÍ BUDOU RADIT ČERNOCHŮM V KONGU, JAK SE NEJLÉPE CHRÁNIT PŘED ÚPALEM, Stanislaw Jerzy Lec.)

Kostel svaté Rodiny. Beru si od boční zdi skládací židli a sedám si, dneska až úplně dozadu; nejsem úplně fit. Vedle se usazuje černošská rodina s několika dětmi. (Snažím se oprostit se od včerejší debaty o celibátu, nějak to ze sebe umýt, setřepat, abych mohl s užitkem slavit vzkříšení. Že já se vždycky nechám tak vykymácet! Výraz „zdobrovolnění celibátu“ by měl být používán coby jednotka pokrytectví: celibát nelze zdobrovolnit, jelikož, protože a anžto už dobrovolný JE. A že je podmínkou kněžství? Tak mluvte o podmínce kněžství, a ne o zdobrovolnění! Pokud jde o kněze, je to jako se zdoláváním osmitisícovek: kdo se necítí, ať to nedělá; ale kdo vyleze nahoru – a tam skojíká, že tohle nechtěl, ne, je sice hoden soucitu – ale ještě víc pohrdání: vždyť se rozhodoval jako dospělý & plnoletý. Nikdo není k celibátu nucen – a pokud někdy někde někdo byl, jednalo se o trestný čin – a jedná se o to totéž, jako když někdo někoho nutil k prostituci – třeba teď, v případě, jejž právě odkryli policisté v jižních Čechách; jedinou adekvátní reakci na takovou hrůzu potom je trestní oznámení & vyšetřování & soud. Mimochodem, všimli jste si, že v hlavní modlitbě dnešního dne se mluví o upřímnosti?)

Kostel svaté Rodiny. Pseudorenesanční, z konce 19. století. Je až s podivem, jaký je v takovém malém a skoro ukrytém kostele vynikající sbor. Ale je to tím, že jsou zde sestry františkánky III. řádu: kde jsou sestry, tam je dobře; sestry si vždycky všecko vymodlí na Pánu, protože mají dobré srdce. SESTRY JSOU ZAHRADOU CÍRKVE, řekl kdysi papež Pavel VI. Sólista brněnské opery bydlí kousek odtud a v tomto kostele hraje na varhany a zpívá každý den žalm. Ale dnes je všechno o tisíc procent slavnostnější – umělec zpívá i sólo ve mši, kterou také sám zkomponoval a nastudoval. Richard Novák má hlas stále jako čtyřicátník – ačkoli už oslavil osmdesátku (a mimo jiné i velkým písňovým koncertem). Ale nepředvádí se: v kostele ani není zvykem, aby se neviditelný dirigent (nebo komponista) přišel uklonit před publikum; není koncert, je to účinkování při bohoslužbě, kde jediným celebrantem i Obětí je Ježíš Kristus. A my jsme jeho děti. V hlavní modlitbě dnešního dne, na slavnost Zmrtvýchvstání Páně – se mluví o upřímnosti.

„Kdyby Kristus nevstal z mrtvých,“ říká v homilii otec Pavel Kolář, „potom by o našem osudu rozhodovali politici a byznysmeni; kdyby Kristus nevstal z mrtvých, byli bychom vůči nim bezbranní; kdyby Kristus nevstal z mrtvých, jedinou možností našeho života by bylo vydělat si co nejvíce peněz – a co nejzábavněji je utratit. Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, centra světa by byla ve Washingtonu, v Moskvě a v Pekingu, v londýnské City a v New Yorku v OSN a na Wall Streetu. Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, byla by všechna spravedlnost věc náhody a vnějších okolností – někdy by se prosadila, někdy ne... Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, byli by na tom lépe bohatí, zdraví a mocní, a ne chudí, pokorní a ti, kdo myslí víc na druhé nežli na sebe. Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, mělo by smysl snažit se o popularitu, moc a slávu...“

V hlavní modlitbě dnešního dne, slavnosti Zmrtvýchvstání Páně – je zmínka o upřímnosti.