Budu si brzy připomínat třetí výročí přijetí svátosti křtu. Ani nevím, zda je to málo nebo moc. Pravda, jako křesťan jsem teprve tříleté dítě, ale tříleté dítě se přece za ty tři roky života naučí a dostane od svých rodičů tolik, kolik asi těžko získá třeba mezi padesáti a třiapadesáti lety. Zvláště má-li rodiče moudré a milující. A to náš Bůh nepochybně je, tudíž cítím, že se za ty tři roky událo tolik, že to zas tak málo není.
Stále více děkuji Bohu za to tajemné povolání skrze Svatého otce Benedikta XVI. Myslím, že jeho vzdělanost propojená se zbožností a naprostou věrností naší církvi mi dala a stále dává hluboký základ, na kterém je možno pořád stavět.
Každá jeho homilie je pro mě novým impulsem k prohloubení víry, jeho promluva v Havaně nebo kázání při mši svaté na Zelený čtvrtek o Ježíši na Olivetské hoře je krásnou jednotou moudrosti, pravověrnosti a všeobjímající lásky. Moc se denně modlím, aby nám ho Pán ještě dlouho zachoval.
Zároveň s touto radostí však také přichází občas smutek. Když jsem do církve vstupoval, domníval jsem se, že každý křesťan je ve svém směřování stejný jako Benedikt XVI. Dnes chápu, že to byl předpoklad novorozence, ale přesto mě velmi trápí rozdělení v církvi, se kterým se setkávám, každé hledání skulinky, kterou se člověk snaží, jak na církev vyzrát – a svůj vlastní hřích omluvit heretickým překroucením jediné pravdy, kterou je Bůh.
Čím se však stávám křesťansky „dospělejší“, začínám toto spojení milostí a bojů vnímat jako pravý křesťanský život, který člověku dává radost a smysl. Tyto všechny smutky a zla se budu třeba dnes na Velký pátek snažit kontemplovat při uctívání kříže a spoluprožíváním Ježíšova utrpení. S o to větší radostí a jakousi úlevou pak budu moci oslavit zmrtvýchvstání našeho Pána. Jak veliká radost a úleva to je, nelze podle mě v plnosti nikdy pochopit, přesto každé přibližování se této pravdě je velmi krásné.