Klečím před Božím hrobem – a snažím se modlit. Kostel je prázdný, respektive skoro prázdný. Velký a studený jako moje srdce. Je Zelený čtvrtek. Po skončení obřadů jsem šel domů a pak jsem se ještě vrátil do kostela, sdílet zde s Ním jeho opuštěnost v Getsemanské zahradě.

Došli k jedné usedlosti zvané Getsemany a on říká svým učedníkům: „Zůstaňte tu, já se zatím pomodlím.“ Potom si vezme s sebou Petra, Jakuba a Jana a začal pociťovat děs a úzkost. A říká jim: „Má duše je k smrti smutná; zůstaňte tady a bděte.“ Poodešel o kousek dále, padl na zem a modlil se, aby ho ta hodina, je-li to možné, minula. A říkal: „Abba (Otče)! Tobě je všechno možné: odejmi ode mne tento kalich; přesto, ne to, co já chci, ale co ty chceš!“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho. Upadl do smrtelné úzkosti, modlil se naléhavěji a jeho pot byl jako veliké kapky krve kanoucí na zem. Vstal od své modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli, a říká Petrovi: „Šimone, ty spíš? Neměl jsi sílu jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení: duch je horlivý, ale tělo je slabé.“ Potom opět odešel, modlil se a říkal táž slova. Opět přišel a shledal, že usnuli, neboť jim ztěžkly oči; a nevěděli, co mu odpovědět. Potřetí přijde a říká jim: „Nyní už můžete spát a odpočívat si. Už je po všem. Nadešla ta hodina: hle: Syn člověka bude vydán do rukou hříšníků. Vstaňte! Pojďme!“ (Mk 14, 32–42a; Luk 22, 44–45; překlad Jeruzalémské bible.)

V pravý čas velikonoční ke mně přišel ve Skleněném kostele článek Jan Maria Vianney o vlažnosti. Už dlouho mě nic tak nezasáhlo jako tato jeho slova: Vlažný člověk se bude zpovídat každý měsíc, možná i častěji. Ale jaképak to jsou zpovědi! Není na ně připravený ani netouží po nápravě. Tyto zpovědi jsou tak malé a slabé, že je rozpráší i slabý záchvěv větru. Když přijde do zpovědnice za dalších dvacet let, bude se zpovídat z toho samého. Smrtelným hříchům uniká, ale nestraní se pomluv, lži, závisti, přetvářky, nelásky k bližním. Jestliže takové osobě neprokážete přiměřené ocenění, bude se tím trápit a uchová si v srdci hořkost. Vlažný člověk ráno před přijetím svatého přijímání bude myslet na své zájmy. Muž například bude zaujatý myšlenkami na nákup a prodej, žena bude přemýšlet o hospodaření, o dětech, děvče o oblékání, mladík o zábavách. Lhostejný uzamkne Boha ve svém srdci jako v temném a špinavém vězení. Nezpůsobí mu smrt, ale nechá ho ve své duši bez radosti a útěchy. Po svatém přijímání celý den nepovznese svou mysl k Bohu. A zpovídal jsem se právě podle těchto slov, zpovídal jsem se z pomluv, lži, závisti, přetvářky, nelásky k bližním a z toho, že když se mi nedostane přiměřeného ocenění, tak se tím trápím a mám v srdci hořkost – a ještě minutu před svatým přijímáním jsem schopen myslet ne na Pána Ježíše, ale na své zájmy; jdu s ním do Getsemanské zahrady, a spím tam.

Snažím se na Něj myslet. Představuji si stíny v zahradě, veliké větve klesající až k zemi a mezi nimi bílou postavu Pána Ježíše a tmavší postavy učedníků. Prostě tu být, v Getsemanské zahradě. Nemusím nic říkat. Co se tady dá říkat? To, co se dá říkat, jsou naprosté samozřejmosti, to, co by měl člověk slíbit, asi nedokáže dodržet... (Vybavuji si slova jednoho uznávaného katolického básníka, který když psal o smrtelné úzkosti Pána Ježíše v Getsemanské zahradě, nevěděl co psát, a psal o krůpějích Ježíšovy krve, jež padají na zem – a přicházejí k ní broučci a zkoumají ji svými tykadly... Ať jde, prosím, k šípku, i když šípky ještě nekvetou, i se svými broučky a tykadly.)

Klečím před Božím hrobem. Kostel je skoro prázdný. Po skončení obřadů jsem šel domů a pak jsem se ještě vrátil do kostela, sdílet zde s Ním jeho opuštěnost v Getsemanské zahradě. Jenom tu být. S Ježíšem. A snažit se nespat. Aby mě nemusel napomenout, třeba tak nesmírně laskavě, jak to udělal apoštolům. A hledět na něj. Nechat se obdarovat.