Když mi před časem sdělil můj dvacetiletý vnuk Tomáš, že má pár týdnů volna a rozmýšlí se, zda zajede do Anglie, zavzpomínal jsem si na léta takzvaného reálného socialismu. Já jsem se poprvé dostal za železnou oponu ve svých 36 letech, kdy mě laskavě připustili na odborný zájezd na jakousi výstavu. Pak jsem až do listopadu 1989 směl svobodný svět navštívit již jen třikrát. (Z toho jednou s manželkou, když jsme nechali v Praze „v zástavě“ své čtyři děti.)
Přejezd hranic na Západ byl vždy, mírně řečeno, dobrodružstvím. Zvláště mi zůstal dobře v paměti návrat z podnikové exkurse ve Vídni.
Tehdy jsme, jako zaměstnanci organizace resortu vnitřního obchodu, navštívili několik vídeňských obchodních podniků. V jediném volném půldni jsme si směli individuálně prohlédnout město, čehož jsem využil zejména k návštěvě svatoštěpánského dómu a přilehlého katolického knihkupectví. Když šéf knihkupectví viděl, jak si hladově prohlížím jeho zboží, přišel ke mně a zeptal se, zda nejsem z Československa. Po mé kladné odpovědi přešel do plynulé češtiny a řekl mi, že si můžu vybrat cokoli na jeho účet. Nechtěl jsem zneužívat jeho dobročinnost (a taky jsem nechtěl podcenit bdělost strážců našich hranic). Proto jsem si skromně vybral jen asi 4 menší knížečky a několik svatých obrázků. Dobrodinec však jinak nedal, než že mi přidal asi pět dalších knih, pár výtisků novin a časopisů, jakož i celý štos obrázků a pohledů.
Po příchodu do hotelu jsem tiskoviny porůznu rozmístil v kufříku a tašce a obrázky zastrčil do kapes. Kolega kroutil hlavou a ptal se mě, zda mi to za to riziko stojí. Brzy jsme vyjeli na zpáteční cestu. Autobus symbolicky projel městečkem Freistadt a zamířil k hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště. Tam nám dvojice vojáků, stojících u plotu z ostnatých drátů, otevřela masivní závoru a předjeli jsme spořádaně před celnici. Dlouho jsme pak čekali, až si nás někdo všimne. Konečně nastoupil celník s důstojníkem pohraniční stráže a zeptali se, zda má někdo něco k proclení anebo nějaké politické tiskoviny či pornografii. Nikdo se nehlásil. Obrátili se tedy na vedoucího zájezdu, který seděl vpředu a měl na klíně vybrané pasy s vloženými výjezdními doložkami a tazvanými celními a devizovými prohlášeními. Z těch asi čtyřiceti pasů namátkou vybrali tři a přečetli jména obětí. Byl jsem mezi nimi!
Zaveleli: „Vezměte si s sebou příruční zavazadla a veškeré oblečení a vystupte. Vy, pane řidiči, jim otevřete zavazadlový prostor, aby si i tam našli svá zavazadla.“ Stalo se tak. Následovali jsme je do budovy celnice, kde nám kázali odložit na připravené pulty zavazadla a svrchní oděv. Oba moji vylosovaní kolegové šli přede mnou. Prohrabali jim zavazadla i kapsy kabátů. Jednomu z nich vzali z náprsní kapsy nějaké noviny a u druhého váhali, zda mu mají ponechat audiokazetu, ale po přeslabikování jejího názvu usoudili, že není závadná. Také fotoaparát jednoho z nich dotyčnému ponechali, neboť ho měl řádně zapsán v celním a devizovém prohlášení.
Poté jsem musel otevřít já svá obě zavazadla a prošmátrali mi kapsy kabátu. Úplně strnuli – a začali můj „kontraband“ rozkládat na příruční stolek. Objevily se na něm knížky se světci a papeži na přebalech, vídeňské katolické noviny, zjevně náboženský obrázkový časopis a celá hrst „podvratných“ svatých obrázků a pohledů. Vše shrnuli na jednu hromadu a chystali se vhodit do připraveného černého igelitového pytle. Přičemž toto své konání doprovázeli jednak výsměšnými, jednak výhružnými komentáři. Dotázal jsem se jich, co je na věcech, jež se chystali zabavit, závadného. Odvětili, že jsem tyto věci zatajil, když se ptali, kdo má u sebe tiskoviny. Namítl jsem, že jejich dotaz se týkal politických či pornografických tiskovin, a ani o jedno, ani o druhé zde zjevně nejde. Oni mě však ubezpečili, že to je všechno protisocialistická nepřátelská politika. Nevzdal jsem se však a požádal je, aby mi tedy vystavili potvrzení, co mi přesně odebírají a proč, a že si budu stěžovat.
A tu nastalo druhé dějství šikany: Ze „zákulisí“ vystoupil uniformovaný důstojník státní policie a pokynul mi, abych ho následoval do vedlejší místnosti. Tam mě – pro údajné důvodné podezření, že pašuji ještě další protisocialistickou literaturu – vyzval, abych se svlékl do trenýrek, a provedl mi detailní osobní prohlídku. Bez pozitivního výsledku. Poté se mě otázal, zda opravdu trvám na tom potvrzení.
Jelikož jsem trval, nastalo dějství třetí: Odnesli moje zabavené tiskoviny, že jdou sepisovat potvrzení, a posadili mě do haly k prohlížecím pultům. Záhy přiváděli kolem mne postupně po trojicích všechny účastníky našeho zájezdu a prohlíželi jim zavazadla a svršky. A našlo se ledacos – pornografické kazety, pašované fotoaparáty i různé noviny a časopisy. Nikdo neprotestoval a v tichosti si nechali všechno zabavit (v případě fotoaparátů sepsat protokoly pro celní pokuty). Byl jsem při tom jako na pranýři, což byl účel.
Když toto představení skončilo, přinesl mi estébák se škodolibým úsměvem žádané potvrzení a dovolil mi jako poslednímu nastoupit zpět do autobusu, který se – po dalším nevysvětlitelném čekání – rozjel ku Praze. Spolucestujícím jsem se po cestě omlouval. Někteří omluvu přijali, ale většina svůj vztek nedokázala překonat, zvláště ti konkrétně postižení. Jedna jediná účastnice zájezdu se mne otevřeně a odvážně zastala a dokonce mi vyjádřila sympatie. (Byla to ing. Vlasta Štěpová, která se pak v prosinci roku 1989 stala ministryní obchodu.)
Druhý den ráno jsem přišel do práce a hned si mě zavolal ředitel a tázal se, co že to bylo za incident na tom zájezdu. Vyčítal mi, že s tím má i on oplétačky. Pak jsem už na Západ až do listopadu 1989 nevyjel.
Potvrzení z Dolního Dvořiště jsem nakonec zbaběle roztrhal a do Bartolomějské jsem si stěžovat nešel.
Tento a mnohé další skutečné příběhy z „totáče“ často vyprávím svým vnukům i dalším mladým lidem, aby si vážili toho, že žijí ve svobodě, která není samozřejmostí, a aby věděli, co si mají myslet o takových názorech, jako že „za komunistů bylo líp“.