My vychováváme

Od chvíle, kdy nám v proutěném koši na kolečkách zavrněl první potomek, se mi začaly rozšiřovat zorničky údivem nad tím, kolik je na světě odborníků na dětský spánek, výživu a denní režim. Vůbec jsme s mužem nečekali, že se v jeho rodině dostaneme do sporů a že získáme nálepku těch, kteří jsou příliš benevolentní (a že se nám to jednou vymstí). Nejsme zas tak volnomyšlenkářští, jen jsme zkrátka zvolili jiný výchovný styl. A dodnes nevíme, čím zase „rozbouříme“ jinak poklidné příbuzenské vztahy. Proto mě zajímalo, jak si mé přítelkyně a jejich protějšky stojí coby rodiče v širší rodině. Dostáváte se někdy kvůli svým výchovným metodám do konfliktu s rodiči, sourozenci? A jak takové situace případně řešíte?

Marie odpovídá: „To je oblast, do které se nám nikdo neplete. A asi bychom tam nikoho nepustili. V tom máme štěstí, že se nám do toho rodina nevměšuje a plně nás respektují. My na druhou stranu, my taky cizí děti nevychováváme ani jejich výchovu nekomentujeme. Je pravda, že jsem dřív měla dost výhrad k výchově jiných (samozřejmě jsem je neventilovala), ale dneska už bych si netroufala soudit. Jsou věci, které bych dělala jinak, ale možná jim to jinde funguje.“

Ani Petra s manželem se nedostávají s nikým do konfliktu, ale přiznávají: „Je pravda, že si v manželově nevěřící rodině připadáme se svými hodnotami ve výchově často jako z jiné planety. Snažíme se občas vysvětlit, proč nějaké věci děláme tak či onak, ale hlavně se snažíme stejné hodnoty sami žít. Bez toho by to vysvětlování bylo asi k ničemu.“

Kateřina reaguje stručně: „No jéje, těch řečí, co jsme si vyslechli (rodina mojí sestry, někteří kamarádi) – že jsme měkký a tak. Omezili jsme styky.“

 
(pokračování v úterý)