Některá setkání z uplynulých dní. Sedím v brněnské kavárně Pod obrazy s činitelem významného duchovního hnutí (ve stejné kavárně jsem kdysi seděl s hereckými představiteli obou hlavních rolí televizního seriálu Dempsey a Makepeaceová a jindy s Halinou Pawlowskou – ale to není důležité a navíc je to už dávno). Bavíme se o liturgii a o lefébvristech. „Oni slouží podle misálu Jana XXIII. z roku 1962,“ říkám. „Má to logiku? Všechny změny v liturgii před rokem 1962 jsou v pořádku, potom už žádná – proč právě rok 1962 je tak posvátný? Vždyť změny se v liturgii dály vždycky, někdy malé, jindy veliké, jako třeba svého, dávného, času samo zavedení latiny.“ Můj spolubesedník souhlasí, ale odpovídá, že on sice není žádný lefébvrista, ovšem postoje lefébvristů prý chápe: „Po 2. vatikánském koncilu totiž došlo k substanciální změně, najednou se to podává tak, že při mši je hlavní to, že se setkáváme my jako lidé mezi sebou.“ To se skutečně někde říká a obětní a eschatologický smysl mše svaté se potlačuje až zamlčuje. „Ale kde je to v misálu? Stojí snad něco podobného v novém katechismu? Nebo v koncilních dokumentech? Copak se kvůli omylům jednotlivých lidí může odepsat celá liturgie, celý koncil, celá církevní autorita?“
Jiný den. Sedíme kolem stolu v bytě na Lidické třídě a máme přípravu na liturgii slova. Když skončíme s přípravou, jedna sestra začíná mluvit o hnutí neposlušných farářů v Rakousku. Sestra zdůrazňuje ctnost poslušnosti. Souhlasím s ní, ale říkám si: už jen diskutovat o takové věci, jako je společná výzva stovek farářů k neposlušnosti vůči církvi, působí destruktivně. Co se tady nadiskutuje? Pokud se někomu církev nelíbí, ať z ní odejde a založí si jinou, podle obrazu srdce svého...
Sedím se známým knězem a dalšími lidmi v Dalešické restauraci v Beethovenově ulici. Kněz vypráví vtip, který má od jiného kněze. Do farnosti přijede biskup, slouží pontifikální mši, se vším, s tajemníkem, berlou a mitrou – jenže v kostele jsou jenom čtyři babičky. „Tys zapomněl ohlásit, že přijedu, ne?“ zlobí se biskup po mši na místního kněze. „No, zapomněl,“ přiznává kněz provinile, „ale to nevadí – stejně se to všude rozkřiklo!“
Stará budova Lékařská fakulty Masarykovy univerzity (kdysi brněnská německá technika); kvůli opravě dvou budov Filozofické fakulty se konají některé přednášky a cvičení právě zde. „Čekanko,“ čte studentka, „ničeho jsme nevěděli o životě na svých stoncích rozsochatých a holých...“ Studentka má referát o Jakubu Demlovi, pečlivě připravený a přednáší ho dobře. Kdysi, asi tak v jejím věku, jsem byl tímto autorem bezmezně nadšený, ale postupně, jak šel čas, jsem se mu stále víc vzdaloval. Ovšem Moji přátelé, Demlovy apostrofy květin, někdy alegorické obrazy lidí v jeho okolí, učebnice básnické obraznosti, to je skutečné malé veledílo. Pokračuji ve čtení ukázek: „Divizno, kněžno...“ A mluvím o tom, jak úchvatně Jakub Deml konstruuje básnický obraz, a čtu z Mých přátel i o fiale noční, což je Eliška Wiesenbergerová, se kterou vysvěcený kněz Jakub Deml žil několik let na hromádce, a uvádím i pozdější děsivou Demlovu větu z jeho Šlépějí, napsanou za války: „Když vám někdo řekne, že žid je taky člověk, ihned mu vyražte dva zuby...“ Deml je obraz lidské moci i velikosti a bídy.