Ve velikonoční sekvenci Přijď, Duchu Svatý se Duch oslovuje v první sloce jako „dárce darů přemnohých“ – a v páté sloce jej prosíme, aby nás ráčil „dary sedmi podělit“: v tom ovšem není protimluv: Duch Svatý je původcem skutečně nepřeberného množství duchovních darů; ale abychom je lépe pochopili, abychom je lépe přijali a lépe jim porozuměli, shrnujeme je tradičně do sedmera skupin, sedmera jmenovitě uváděných darů; šestým z nich je DAR ZBOŽNOSTI.
Zbožnost darovaná Duchem nám ulehčuje práci, pomáhá nám, abychom srdečně, s přívětivostí a se synovskou láskou konali právě ty skutky, jaké se líbí nebeskému Otci.
Tato darovaná zbožnost – zbožnost z nebe, ne lidský výmysl – je vlastně stálou svatodušní radou pro naši každodenní práci, dar řádu naší činnosti, lék proti workoholismu i lenosti, což jsou dvě nemoci duše, jež nejsou ve skutečnosti v protikladu, ale jsou to dvě strany téže mince, poruchy řádu lidské aktivity, jednoho hříchu z těch, jimž tkví v základu neposlušnost a sobectví.
„V Janově evangeliu se nachází podivuhodné Ježíšovo slovo, kterým Ježíš obhajuje své působení v sobotu, a snad také v tichosti svůj původ z domu dělníka Josefa, který byl mnohými používán jako argument proti jeho mesiášské důstojnosti. Ježíš namítá proti tomu všemu úžasnou větu: „Můj Otec je až dosud činný, proto i já jsem činný“ (Jan 5, 17). Pán tím chce říci, že Bůh se po vykonaném díle stvoření, které se uskutečnilo podle našeho domnění před dávným časem, nestáhl na odpočinek časově neomezené soboty, aby tak ponechal svět sobě samému. /.../
Bůh stále zápasí o tento svět, stále jej utváří. On nevdechl kdysi dávno v minulosti hlíně ducha, nýbrž neustále pracuje, aby duch hlínu prostoupil, aby se stal člověk schopným zbožštění, a tak se naplnila touha tvorstva (Řím 8, 19). Stále na nás Kristus pracuje, zápasí o nás, abychom přijali Synovu podobu.“
(Joseph Ratzinger, dnešní papež Benedikt XVI., tehdejší prefekt vatikánské Kongregace pro doktrínu víry, v dómě ve Špýru dne 3. 6. 1990)
My vás však, bratři, vybízíme, abyste se ještě dále zlepšovali. A pokládali si za čest žít pokojně, starat se každý o své věci, pracovat svýma rukama, jak jsme vám to nařídili. Se zřetelem k těm, kdo stojí mimo, takto povedete počestný život a nebudete na nikoho odkázáni.
(1. Sol 4, 10b–12)
Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje, do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílelo, bylo plné moudrosti a spočívala na něm zvláštní Boží přízeň.
Jeho rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když tam ty dny dokončili a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hleď, tvůj otec i já s bolestí jsme tě hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Což jste nevěděli, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.
Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a byl jim poddán.
Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci.
(Luk 2, 39–51)
Dýchej ve mně, Duchu Svatý, aby moje myšlenky byly svaté!
Povzbuzuj mě, Duchu Svatý, aby moje skutky byly svaté!
Pomáhej mi, Duchu Svatý, abych miloval, co je svaté!
Opatruj mě, Duchu Svatý, abych si chránil, co je svaté!
Posiluj mě, Duchu Svatý, abych nikdy neztratil, co je tvoje svaté!