Ve velikonoční sekvenci Přijď, Duchu Svatý se Duch oslovuje v první sloce jako „dárce darů přemnohých“ – a v páté sloce jej prosíme, aby nás ráčil „dary sedmi podělit“: v tom není rozpor: Duch Svatý je původcem nepřeberného množství darů, ale abychom je lépe pochopili, lépe je přijali a lépe jim porozuměli, shrnujeme je tradičně do sedmera skupin, sedmera jmenovitě uváděných darů; sedmým a posledním z nich je DAR BÁZNĚ BOŽÍ.

 

Bázeň Boží chápeme, a jistě správně, jako stav úcty vůči Bohu, jaká nám nedovolí špatné jednání. V bázni Boží se tak vyhýbáme všemu, co je proti Božímu majestátu, proti jeho lásce a slávě. Bázeň Boží darovaná nám Duchem Svatým je nástroj, díky němuž unikáme zlu, které bychom mohli ve své mravní narušenosti, trvající už od prvotního hříchu, spáchat vůči Bohu i lidem, a naplňujeme tak své poslání, k němuž jsme byli stvořeni.

Můžeme říct, že bázeň Boží není nic jiného než láska.

Je to pokoj a harmonie, řád.

Bázeň Boží je život v lásce nesmrtelného a milujícího Pána a Stvořitele.

Můžeme říct, že bázeň Boží je jen jiný výraz pro lidské štěstí.

 

 

Může nás překvapit, že nám církev o svatodušním dni předkládá čtení o Sinaji, o sestoupení Boha ve znameních, která způsobila strach a úlek, načež pak se sděluje Boží zákon, který je obsahem smlouvy mezi Bohem a Izraelem, uzavřené na Sinaji. My máme naproti tomu pocit, že vlastně Sinaj – zákonodárství – je právě protikladem toho, co znamenají Letnice. Sinaj – myslíme na zákon, na přikázání a zákazy, na to, co člověka omezuje a ztěžuje mu cestu. Letnice naproti tomu znamenají pro nás svátek Ducha, který osvobozuje, dává volnost a prostor.“

Svoboda člověka může existovat jenom tak, že svobody žijí spolu a řadí se jedna k druhé. Když každý chce prosadit jen svou vůli, když každý myslí jen na sebe a na vlastní představy o svobodě, pak se ničíme navzájem. Pak už neexistuje žádná svoboda. Lidská svoboda může existovat jenom tak, že se spojí svoboda nás všech do jednoho celku; že ve společném vzájemném respektu si darujeme a plníme řád života.“

Tak to bylo chápáno na Sinaji: lid obdrží svůj řád svobody, pravý soulad svobod, který vyplývá z pravdy a spravedlnosti Boží. Vlastní událost na Sinaji spočívala především v tom, že byla uzavřena smlouva. Smlouva znamená spojení. Proto spočívá událost na Sinaji v tom, že se Bůh obrací k lidem, dává se jim, a tím pevně zasazuje moc dobra do tohoto světa. To zároveň znamená, že tím váže lidi na sebe. A tím, že se oni ze své strany vážou na něho, přicházejí do jeho pravdy, učí se jej a sebe vzájemně přijímat, a tím vzniká skutečná svoboda. Teprve tam, kde je správný řád svobod – a jen Bůh, náš Stvořitel nám jej může dát – tam žijeme spolu ve svobodě. Anarchie není nejvyšší forma svobody, nýbrž její zničení.“

Vazba na Boha daruje lidem také správné přiřazení se k sobě navzájem. Proto Izraelité pochopili Zákon jako dar od Boha, kterým jim Bůh ukazuje, jak se správně žije – jak se to dělá, aby správným způsobem člověk, společenství, národ mohli být spolu.“

(Úryvky z homilie Josepha Ratzingera, dnešního papeže Benedikta XVI., tehdejšího prefekta vatikánské Kongregace pro doktrínu víry, o svatodušní vigílii ve filiálním kostele v Pentlingu, v Německu 25. 5. 1996)

 

 

 

Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje, do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílelo, bylo plné moudrosti a spočívala na něm zvláštní Boží přízeň.


Jeho rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když tam ty dny dokončili a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hleď, tvůj otec i já s bolestí jsme tě hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Což jste nevěděli, že já musím být v tom, co je mého Otce?“Ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.


Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a byl jim poddán.


Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci.

 

(Luk 2, 39–51)

 

 

Dalo by se myslím říci, že bázeň Boží je svorník všech ostatních svatodušních darů:

 

Počátek moudrosti je bát se Hospodina;

velice prozíraví jsou všichni, kdo tak činí.

(žalm 11, 10a)

 

Počátek poznání je bázeň před Hospodinem.

(Přísloví 1, 7a)

 

Můj synu, jestliže přijmeš mé výroky,

uchováš-li mé příkazy ve svém nitru,

abys věnoval pozornost moudrosti

a naklonil své srdce k rozumnosti,

jestliže přivoláš porozumění

a hlasitě zavoláš na rozumnost,

budeš-li ji hledat jako stříbro

a pátrat po ní jako po skrytých pokladech,

tehdy pochopíš, co je bázeň před Hospodinem,

a dojdeš k poznání Boha.

(Přísloví 2, 1– 5)

 

 

Dýchej ve mně, Duchu Svatý, aby moje myšlenky byly svaté!

Povzbuzuj mě, Duchu Svatý, aby moje skutky byly svaté!

Pomáhej mi, Duchu Svatý, abych miloval, co je svaté!

Opatruj mě, Duchu Svatý, abych si chránil, co je svaté!

Posiluj  mě, Duchu Svatý, abych nikdy neztratil, co je tvoje, svaté!