Rozjitřená atmosféra veřejného života nabádá k úsilí hledat přetlakový ventil, kterým by bylo možné upustit trochu páry, a také řešení, kudy z chronické deprese z panujících poměrů. Již po několik měsíců se ve stále hustějším sledu vyjadřují všemožní znalci i lidové celebrity, zkrátka muži i ženy mocní pera a obratní v mediálním prostředí. Systematicky jsou vyzýváni spisovatelé, aby nějakou moudrostí posloužili svému národu. Avšak ani tito intelektuálové, kteří v moderních představách zaujali místo duchovních, aby rozhodovali o podobě veřejné morálky pro druhé, nedokážou vyléčit duši. Naděje v ně skládané pomalu berou postmoderně za své, protože se příliš okatě proměnili v prodejce prázdných obalů slov, nevědouce si rady nejen s naší budoucností, ale i se současností.
Ty tam jsou doby, kdy intelektuálové byli věřícími proroky pokroku, zvěstovali růžovou budoucnost dosažitelnou růstem za pomoci vědy a rozumu. Proměnili se spolu se změnou hodnot společnosti, kterou usilovali nově vytvořit po celou moderní dobu. Sekulární náboženství v podobě totalitních ideologií vystřídala i na východní periferii evropského západu vláda konzumu. Stejně jako ony je produktem sekulární modernity, respektive její odvrácenou tváří. Úsilí o růst nahradila touha užít si, bavit se. Již dávno nejsou elitami sdíleny žádné plány do budoucnosti, již dlouho nikdo nebuduje nic, co by přesahovalo nejbližší možný horizont, natož cokoliv pro užitek budoucích generací. Žití na dluh u budoucnosti namísto investic do ní je jen ekonomickým vyjádřením téhož. Sami jsme se zbavili perspektivy, a to i v rovině fyzické úbytkem populace. Vize modernity, tak jak byla hybatelem událostí posledních dvou století, ztratila budoucnost. Již dnes zde není. Nic jiného, než toto sdělení, nám nedokážou dřívější mocní tvůrci šťastné budoucnosti lidstva nabídnout. Velký rozvrat, to je charakteristika proměn společnosti konce pozdní modernity a vývoje Západu od 60. do 90. let 20. století od Francise Fukuyamy.
Dostat se k podstatě problému znamená rozpoznat chybné myšlenky, o které se opírá víra v objevení zákonitosti dějin a schopnosti lidstva racionálně a pragmaticky postupně vyřešit všechny otázky. Je nezbytné podrobit ideologii moderny kritické analýze. Problém je, z jakého úhlu pohledu, čím ji poměřovat, když pravdivost jakéhokoliv soudu je již předem atakována relativismem. Poté, co postupně ztratila na věrohodnosti podstatná část klíčových dogmat moderního člověka, ač byly po generace považované za pravdivé a nezpochybnitelné, je existence objektivní pravdy jako takové přímo principiálně vyloučena jako nemožná. Se vzniklou tautologií si hlavu láme málokdo. Proč věřit nějakému výroku jako pravdivému, když pravda neexistuje? Proč znovu věřit následníkům těch, kteří stavějí na základech, jež se ukázaly jako nedůvěryhodné? Proč by měli mít zrovna tentokrát pravdu, když nám tvrdí, že je pravdivé jejich tvrzení, že pravda neexistuje? Řídí se starým heslem ideologického stranictví, že je lépe se mýlit se stranou, než mít pravdu proti ní. Stranu dnes nahradil mainstream zábavy a konzumu bez odpovědnosti.
Mnozí proroci však neradi odkládají věštecké insignie spojené s jejich bývalým postavením, které je živí a propůjčují jim pocit výjimečnosti a nadřazenost nad druhými. Proměňují se proto raději v baviče v „intelektuální show“, kterou provozují. Hlavním předpokladem je dokonalá reklama. Musí být viděni, aby se mohli prodávat. Nástrojem je provokace, šokování a odlišnost od průměru, aby mohli nositele průměrnosti oslovit.
Jedním z charakteristických rysů modernity je její vztah k náboženství a k tradici, odmítnutí transcendence. Diskuse na tato témata však zůstane pro člověka navždy otevřená, co se týká možností racionální argumentace. Již tato skutečnost je popřením jedné s pyšných premis evropského moderního myšlení. Postupně totiž selhávají všechny nástroje moderní vědy, které měly sloužit k definitivnímu překonání představy o náboženské podstatě společnosti z doby předmoderní.
Stanovisko k původu člověka a smyslu lidského bytí z dílny moderních materialistů trpí klíčovou vadou co do věrohodnosti logické argumentace. Jestli má být člověk nejvyšším pánem přírody a univerza, jehož zákonitosti postupně svým rozumem objevuje, je třeba se vypořádat se skutečností, že tuto možnost, zmíněný lidský potenciál rozumu a schopnosti podmaňovat si, mu musel být dán dříve jako možnost se takto vyvíjet, než lze samotný vznik člověka datovat. Je nepochybné, že člověk není manažerem svého přírodního vývoje, stejně jako nikdy žádný jedinec nemůže mít ve svých vlastních rukou svůj vlastní vznik, početí. Zjevně, viděno materialisticky, člověk nemůže nikdy hmotu naprogramovat, vložit do ní žádný jiný nový potenciál, než který obsahovala předtím, než jej objevil a který je vlastností hmoty nezávisle na jeho vůli. Otázky, kde se schopnosti hmoty vzaly, a co je tím manažerem, řídícím elementem jejího vývoje, jsou zcela mimo rámec přírodních věd. Je zjevné, že se jedná o skutečnosti, které přesahují člověka jako jedince i jako lidstvo v jeho krátké době existence (měřeno geologickým časem). Existence procesů, které by nebyly řízeny, se totiž zcela vymyká zkušenosti z našeho vlastního života.
Moderní představa se musela vzdát další své ambice a přiznat porážku vlastní pseudovědecké ideologie. Je proto nanejvýš poctivé nahlas přiznat, že člověk není a nemůže být pánem toho, co je. Falešný pohled na člověka, který hledá novou obhajobu odmítnutí náboženství jako vztahu stvořeného a jeho tvůrce, snadno sklouzává ke zbožštění světa. Cenu lidství v něm pak nejlépe charakterizuje Joseph Ratzinger, který už v květnu 1980 řekl: "Člověk už se nemá rád. Protože nemá žádnou hodnotu, karikuje se jako nahá opice, jako narušitel přírody, poplivaný, a stydí se sám za sebe. A tak se zotročuje ve lži." (J. Ratzinger: "Přijď, Duchu Svatý", Český Těšín 2006, s. 19.)
Při snaze stvořit nového člověka a novou společnost vymýcením náboženství nastávají mnohem praktičtější problémy, než jakými jsou poněkud abstraktní a obecné úvahy o vztahu člověka a přírody a člověka a vesmíru. Nejpalčivěji jsou pociťovány ve sporech o morálku a právo. Oslabení morálních normativních systémů založených na náboženství vede ke vzniku nového neklidu ve společnosti. Stále častěji je tento proces nazýván ztrátou sociálního kapitálu. Absence tradičních norem je zaplňována novými psanými předpisy opírajícími se o legitimitu procesu vzniku vlastního právního aktu. Současně s tím nastává problém odkazování se k poslední právní instanci, která zajišťuje vyřešení konfliktů mezi nimi takovým způsobem, aby byla zajištěna spravedlnost. Bez ní není možné udržovat systém, který garantuje svobodu jedince a existenci svobodné společnosti. Zde se dostává právní filosofie do úzkých a proto je mnohými již půl století sdílena tzv. Radbruchova formule. Její autor míní, že: „Svobodný, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám nemůže garantovat.“ E.-W. Böckenförde i dnes shodně tvrdí, že svobodný stát může existovat jen pokud je svoboda, již zajišťuje, regulována zevnitř, z morální podstaty jednotlivce a z homogenity společnosti. Člověk však nemůže tyto regulační síly garantovat sám ze sebe, prostředky právního nátlaku a autoritativního příkazu, aniž by se vzdal své svobodné povahy. Svoboda, jak výše uvedené názory ukazují, jež se stala symbolem boje proti náboženství a tradici, sehrává v modernitě zároveň roli trojského koně a ukazuje na vnitřní rozporuplnost pokrokového moderního myšlení.
Se ztrátou transcendence se v každodenním českém mediálním provozu setkáváme již pravidelně. Jejím praktickým vyjádřením je představa, že máme právo činit to, co slouží dosažení našich cílů. Můj vlastní prospěch je jediným měřítkem mého jednání. Neexistuje nic, co by mě mohlo v zajištění štěstí těmito vlastními prostředky omezit. Kantův mravní imperativ se vztahuje pouze na racionálně poznané, vyargumentované případy a pokud to většina odsouhlasí. Načrtnutý pragmatismus má ve společenské rovině velmi devastující účinky. Omylem liberálního individualismu totiž je, že mravní obsah individuálního jednání nemá žádné společenské dopady. Je zřejmé, že představa společnosti, jak byla nabídnuta na počátku 90. let v začátcích české transformace, v praxi nefunguje. Příčiny nelze hledat jinde, než v revizi jejích pilířů. Nemám na mysli vznik svobodného trhu a vlastnictví ani svobodný a demokratický ústavní pořádek. Myslím ale, že nebylo dostatečně domyšleno, že transformace postkomunistické společnosti a státu má tři fáze. 1. ekonomickou transformaci, což je poměrně jednoduchá a rychlá změna pravidel. 2. ustavení a fungování demokratických institucí, což je úkol na mnohem delší dobu. V její závěrečné fázi se nacházíme zřejmě nyní. 3. společenská transformace, tedy změna myšlení a vzorců chování občanů, při které se promění z poddaných totalitního režimu ve svobodné a zodpovědné osobnosti, které dokážou svým jednáním vytvářet složitou strukturu společenských vztahů a vazeb, od kterých se každodenní život v demokracii odvíjí. Druhá a zejména třetí fáze je velmi citlivá na nenápadná rizika, ale s rozsáhlými dopady. Představa, že transformace ekonomické struktury, tedy proměna materiální je dostatečnou zárukou proměny v oblasti nemateriální, duchovní, jim předchází. Materialistické myšlení není schopno garantovat úspěšné završení následujících fází transformace. Pragmatismus bez transcendence, tak jako již mnohokrát, zklamává. Selhání našeho rozumu jsou banální empirickou zkušeností každého člověka. Prostě to nazýváme omyl. Proto existuje ještě jedna brzda před destruktivními způsoby jednání v našem svědomí. Je jí morálka. Teprve odstranění této přirozené, racionálně dobře nedoložitelné ochránkyně společnosti otevírá cestu do propasti. Útok intelektuálů na morální zábrany, zpravidla ve jménu zcela klamavé kvaziracionální pravdy, signalizuje směřování ke společenské stagnaci a krizi.
Po selhávání a zřejmých limitech moderních pokusů vytvořit novou společnost s vlastní morálkou, která umožňuje její soudržnost sdílením stejných pravidel a jejich uplatňováním tak, aby to bylo shledáváno spravedlivým, se zdá, že zbývá pouze několik možností. Pokud vyloučíme předem rezignaci na svobodu, demokracii a právní stát, klíčové výdobytky západní křesťanské civilizace, můžeme buď přiznat neúspěšnost pokusu postavit morální pravidla na jiných než náboženských základech nebo se vydat vstříc hledání nového zdroje morálních postojů, aby byl všeobecně akceptovatelný a zajistil tak patřičnou soudržnost zítřejší společnosti. Stupňující se atmosféra nervozity a společenského napětí navozuje pocit nedostatku času pro takový olbřímí úkol. Česká republika je s trendem praktického vymizení náboženství ve velké části Čech a v období na prahu třetí fáze transformace možným modelovým případem směřování nejvyspělejší části Evropy. Pocit konce předchozí etapy a projevy šířící se nejistoty, rozkladu a obav z budoucnosti nejsou v našem středoevropském prostoru nové. V Rakousku na přelomu 19. a 20 století a v poslední dekádě před první světovou válkou byl v literatuře popsán coby „laboratoř experimentu zániku světa“. Karl Kraus se ve své předtuše mnoho nezmýlil.
Návrat nejpřirozenější „transcendence“, na které je vystavena dnes již většinově odmítaná morálka křesťanského Západu, neleží v rovině politické, filosofické, právní a ani ekonomické. To, co každého člověka přesahuje, je hodnota, kterou je ochoten získat nikoliv pro sebe, čin, který nedělá z vlastního prospěchu, ale pro druhé. Důkazem je absolutní hodnota oběti. Existence druhé lidské bytosti a náš vztah k ní je tím, co nás bytostně přesahuje. Odmítání této prosté skutečnosti se nazývá sobectvím. Sekulární náboženství svůj vztah k ostatním, ať již národu, rase nebo třídě, stavěla na nenávisti. Individuální sobectví se v rovině společenské vlivem nenávisti proměňuje v ideologii, víru sekulárního náboženství. Stejné riziko nás v době postkřesťanské ohrožuje i dnes. Podstatu je proto třeba hledat v individuálním jednání, v rozhodování mezí nenávistí a láskou, dobrem a zlem. Pouze náš vztah k bližním je průsečíkem, kde se setkává transcendence a „sekularizované náboženství“, které není falešné a je schopné obnovit morální pravidla a společenskou stabilitu v postmoderní sekularizované společnosti Západu. Můžeme jej nazvat „humanismem, který není postaven na popření Boha a dosazení člověka na jeho místo“. Proto také stojí na opačném principu než moderní sekularismus. Nahrazuje jeho předpoklad, že Bůh není, jednáním založeném na premise, jakoby Bůh mohl být.
Neokonzervatismus 80. let 20. stol. byl posledním dozníváním moderny, protože přistoupil na diskurz v rámci jí nastavených pravidel a základní otázka o pohledu na člověka, pravdivosti jeho interpretace a role náboženství v této záležitosti nebyla v podstatě řešena. Česká recepce neokonzervatismu doznívá ještě v současnosti zejména v neschopnosti překročit uvedený rámec myšlení a jistě souvisí i se silným vnímáním modernity jako ideového základu naší nedávno znovuobnovené státnosti. Silný materialismus zaujal v českých duchovních dějinách místo náboženství a tradice již na konci 19. století. O to bolestivější loučení s epochou moderny probíhá. Ještě před 20 lety se v tuzemských školách učilo, že vítězství rozumu odstraní ze společnosti poslední zbytky víry a náboženství. Málo koho by napadlo, že po vystřízlivění z opojné představy budoucnosti ve znamení vše řešícího pokroku zjistíme, že střet s rozumem může ukázat na jiného poraženého. Stala se jím ideologie moderny odkazující k nejproblematičtější stránce osvícenství. Návrat náboženství je naopak frekventovaným akademickým tématem. Křesťanství umožnilo přežití dědictví antického Říma. Dokázalo nabídnout nejen transcendentní hodnoty, ale i z nich vyplývající vizi o konkrétním uspořádání společnosti a jejího budování na těchto základech do budoucnosti. Obdobný prostor, jaký přemostil Aurelius Augustinus, se rozestoupil nástupem postmoderny. S koncem moderny jsme definitivně ztratili pocit pevné půdy pod nohama. Není již cesty zpátky, nezbývá než překročit na druhý břeh.