V současném zpravodajském byznysu se ta zpráva docela ztratila, spíš se jen tak nějak mihla. Není jistě moc důležitá vedle informací o korupci a požárech u nás a zabíjení dětí v Sýrii – ale chtěl bych se u ní přece jen zastavit. Když jako první řekl něco podobného jeden ze služebně nejstarších ne-li vůbec nejstarší poslanec za ODS Jan Vidím, pokládal jsem to za úlet. A po pár týdnech jsem totéž, jen bez kondicionálu, uslyšel z politických míst nejvyšších...

Co může vést pravicového a konzervativního prezidenta, aby veřejně vyhlásil, že si za svého nástupce přeje svého ještě nedávného politického rivala, pána , který momentálně stojí ještě o kousek víc nalevo od sociální demokracie? To nevidí nikde žádného pravicového kandidáta? Osobní sympatie? Snaha co nejvíce se pomstít politické straně, kterou kdysi založil, ale kde pak odmítl Vědomí (podle mě falešné) – že jen jeho dlouholetý soupeř a také po nějaký čas předseda strany s největší podporou veřejnosti a předseda vlády je hoden jeho místa – tedy cosi jako „profesionální kolegialita“ přes hranice ideologií a politických programů? Anebo je veřejná podpora Václava Klause pro prezidentskou kandidaturu Miloše Zemana jen dalším dokladem toho, že momentální pán na Hradě už ztratil definitivně soudnost!?

Podle mne tak trochu ode všeho. Přirozenou počínající senilitou způsobený pokles sebekontroly, který způsobil, že Václav Klaus nám dal hlouběji pohlédnou do svého nitra: ideje a politické programy nebere tak vážně: hlavní je pro něj úcta k moci, k politické moci jako takové...

Byla by to moc hezká komorní divadelní hra, úplně ji vidím – a vím dokonce i o autorovi, který by ji uměl napsat nejlépe, tím je polský spisovatel Slawomir Mrozek: dva stárnoucí, co stárnoucí, už úplně staří muži sedí na lavičce a vzpomínají. A divákovi postupně dojde, že jsou dva bývalí prezidenti... Jeden z nich, jmenuje se Miloš, říká: „Pamatuješ se, Václave, jak jsem tě označil za politickou mrtvolu a nechtěl jsem tě kritizovat s tím, že do mrtvol se nekope?“ A Václav jen moudře pokyvuje hlavou, gestem, které ne že by nepřipomínalo Zdeňka Nejedlého. A Miloš pokračuje: „Anebo jak jsem řekl, že boj s tebou už mě nemotivuje, protože jsem t dvakrát porazil v parlamentních volbách?“ A Václav jen svěsí kouty. „Vidíš,“ pokračuje Miloš, „nakonec ses stal, mrtvola nemrtvola, prezidentem, ty – a ne já, když mě podrazila moje vlastní strana...“. Václav se zasměje: „O vlastních stranách mi ani nemluv!“ Miloš vytáhne z kapsy tlačenku: „Tohle vítězství jsem ti dlouho nemohl odpustit!“ A Václav pokyvuje hlavou: „Vidíš – a nakonec jsme si to užili oba!“