„Já nejsem politik,“ Andrej Babiš udělá gesto směrem do sálu, „já jsem jako vy.“

Zvedne se ve mně adrenalin. Co kecá? Jak se mi to hloupě podbízí? Jednak – i když teď není politik, právě dělá, jak vidím, všechno pro to, aby se jím stal, a potom: přišel jsem snad do sálu plného miliardářů? K běžnému, řadovému poslanci mám jako člověk prakticky bez majetku o hodně blíž než k tomuto muži, jednomu z nejbohatších českých občanů. Navíc své obrovské jmění získal v těchže poměrech, ve stejné národní societě, jejíž správu kritizuje; ať chce nebo nechce: je prostě výraznou součástí toho, co se u nás v posledních desetiletích odehrálo.

Ale Babiš nezdůrazňuje jen obyčejnost – zároveň stále připomíná, že cosi řídí a něco dokázal; sněmovna je podle něj plná lidí, kteří šli ze školy rovnou do politiky a od té doby už „jenom kecají“. Uvádí dva, Marka Bendu a Bohuslava Sobotku. Kdyby byl poctivý, stejně tak, a mnohem typičtěji, by musel uvést spoustu poslanců a hlavně senátorů, kteří mají za sebou bohatou životní dráhu a řídili už v životě leccos; ostatně politika je velmi specifická práce – a předchozí životní zkušenost zde vůbec není nutnou podmínkou pro to, aby vzdělaný a pracovitý člověk odvedl dobrou práci: není náhoda, že Babiš mezi těmi, kdo šli do politiky rovnou ze školy, nejmenoval čerstvě odvolaného ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Onkolog profesor Rostislav Vyzula; Tomášem Julínkem náhle a nečekaně odvolaný někdejší ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně (nemá z toho ještě dnes trauma, nechce se mstít politikům, nechce prostě jen získat moc, když si zažil, co politická moc může a umí? napadá mě).

Člověk má vždycky silné zábrany, má-li kritizovat lékaře, o kterém ví, že pomáhá lidem (proto je taky politika u nás tak plná lékařů). Ale...

„Četl jsem, že...“ říká Vyzula... Četl jsem? Kde? – neměl by profesor vždycky, třeba jen stručně, rámcově uvést zdroj, aspoň zda to má z Blesku, anebo z vědeckého časopisu? Zvlášť pokud jde o tak zásadní tvrzení, jaké právě slyším: „45 % lidí jde do politiky kvůli sobě, 40 % kvůli moci a jen 5 % proto, že chce něco udělat. A my chceme podstatně rozšířit těch 5 %.“

Pokud někdo sám sebe označí za zcela nesobeckého člověka a zařadí se bez zábran a veřejně mezi pět procent těch mravně nejlepších – myslím, že takový člověk už ani nemusí dodávat nic dalšího.

Velký spisovatel Jaroslav Durych řekl, není to nikde zapsáno, jen se to traduje ústním podáním, ale jeho rada platí v oblasti lidských ambic téměř neomylně: „Hned jak potkáš spasitele, tak ho kopni do prdele.“

Mesiášský ajfr Babišova politického hnutí Ano 2011 je evidentní. Vyřešit chce úplně vše. („Doleva? Doprava? S námi!“ „Ano!“ „Má to smysl!“) Říkám si, že Babiš je alespoň otevřenější a snad (snad! vždycky někomu naletím!) i o něco upřímnější než Vít Bárta, předchozí podnikatelský mesiáš na naší politické scéně.

Letošních krajských a senátních voleb se Babiš ještě zúčasnit nechce („Nejsme na to připravení“), ale příštích sněmovních už ano. „Já nevěřím, že se sejde milion lidí na Letné a zvolejí nového Havla. Na Václaváku křičelo 100 000 lidí a co se stalo? Nic. Tady není jiná volba než parlamentní volby,“ řekl svým posluchačům. Jistě, zdravý rozum mu nechybí. Ale celé dějiny ukazují, že pouhá rozumová úvaha bez mnoha odborných znalostí a bohatého začlenění do přediva složitých společenských souvislosti vede vždy ke katastrofám. Strana jednoho muže je vždycky nesmysl. Ve společnosti platí, že řez není  řešení.

Babišovo hnutí už má kanceláře a kontaktní místa (jak uvedli jeho lidé) „v 72 ze 74 okresů, včetně Prahy“ a řadu zaměstnanců na plný úvazek.