Za nás se tolik neužívalo.

Tedy pokud se něco pravidelně užívalo, tak zejména rybí tuk. Každý den po večeři. („Já jako malej kluk užíval rybí tuk – bez sooody,“ – tak to je song naší generace...)

Dneska se běžně užívá cokoliv.

„Užijte si nedělní večer,“ přeje nám moderátorka na závěr zpravodajského pořadu. „Užívám si chvilku volna,“ směje se dělník, kterému nedovezli materiál. „Užívala jsem si to,“ řekla herečka, když se jí novináři ptali, snad trochu škodolibě, jak se jí hrálo s o hodně starším kolegou. Užívala si to – tudíž bylo všechno v pořádku...

„Užij si Říma!“ radili mi přátelé, když jsem jel na jih.

Zaskočilo mě to: jak se užívá Řím?

„Tady jsem ti napsal nějaké užívání, tak to svědomitě ber! A ne abys zapomněl!“ říkal mi v dětství pan doktor. Takhle je to tedy. Prostě musím Řím brát, a to svědomitě, každý den – jinak si Říma neužiju!

Něco je jinak. My jsme si nepřáli užívání, když měl někdo z nás něco pěkného před sebou. My jsme si přáli: „Ať se ti tam líbí“ nebo „Ať z toho máš radost!“

Já myslím, že se tu projevuje silný vliv angličtiny s jejím tak hojně užívaným enjoy.

Ale užívání má myslím i výrazné, i když skryté filozofické pozadí. A posun v mentalitě. Představu, že jsme na světě proto, abychom zažívali příjemné pocity – a všechno ostatní je porucha a chyba. Smyslem života je rozkoš – a všechno, co za ni kdo považuje... Ideologie hédonismu. Je to smazání, zamlčení (či aspoň zamlžení) vážného poslání, které na tomto světě máme. Radost není proti tomuto poslání. Ani lidské štěstí. Ale mentalita užívání po mém soudu ano.

Cesta za Kristem, a to Kristem ukřižovaným, není totéž, co karneval v Riu.

Nejsme tu proto, abychom si užívali, ale abychom vešli úzkou branou – tou, která vede ke spáse. Protože příjemná – „prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby“ (Mat 7, 13).

Máme pracovat na své spáse – a to „s bázní a třesením“ (List Filipanům 2, 12).