Strávil jsem část své letošní letní dovolené v rozličných pražských nemocnicích. Fakultní nemocnice v Motole je obrovská továrna, výborně zorganizovaná, velmi dobře pracující. (Fascinovaly mne přistávající vrtulníky.) Mám jenom slova chvály pro práci lékařek a lékařů, kteří tam o mne pečovali a namontovali mi dvě železné součástky do srdce, aby lépe fungovalo. Pracovali profesionálně a obětavě.

Od komunistických časů, od kdy jsou mé starší vzpomínky na pobyt v nemocnici, se velmi změnilo i chování lékařů: nejsou arogantní, vše vysvětlují, chovají se k pacientům s úctou. Ale sestry už ne vždy a sanitář vám i vynadá nebo se vám začne posmívat, když má pocit, že ho chcete moc zaměstnat. Má to svou logiku: o místo profesora usiluje řada lidí – a místo sanitáře je někdy problém obsadit. Jsme společnost kariéry a moci, ale to se už obrací proti nám. A uvědomujeme si, jak jsme už závislí na práci přistěhovalců? Co bychom dělali bez nich? Úplně všechny paní, které v nemocnici rozvážely stravu či utíraly podlahu, hovořily s východoevropským přízvukem. Usmívaly se, byly veselé – očividně vděčné za práci, kterou vykonávaly. Kdo z nás by byl šťastný s hadrem v ruce?

Vrcholným představitelem je pan profesor. Typický alfa samec. Vysoký blonďák, trochu Robert Redford, trochu jak švédský premiér Carl Bildt. Když přijde do pokoje, ošetřující lékařka ustoupí ke zdi a hledí na něj zářícím zrakem. Profesor podává ruku pacientovi po mé pravici i po mé levici: čekají je těžké operace. „Máte řadu rizikových faktorů, chcete přesto operaci? Ano? To slyšíme rádi. Tak se na vás budeme těšit.“ Zato kolem mé postele profesor přejde bez jediného pohledu. Zatetelím se radostí: najednou vím: budu brzy zdráv.

Vstup do nemocnice začíná množstvím podpisů. Podepisujete, že souhlasíte se zákrokem. Že souhlasíte, aby se příbuzným poskytovaly informace... Je to seznam trápení, která už nemocnici asi způsobili pacienti, na co si všechno stěžovali (a snad se i soudili?). Podepsal jsem, že u mého léčení mouhou být i studenti medicíny a nahlížet (v míře nutné pro jejich výuku) do mé zdravotní dokumentace a podepsal jsem i to, že souhlasím, aby moje postel byla označena jménem – kdo to tu asi protestoval proti takovému narušení soukromí? Bílý kůň, který se chtěl v nemocnici ukrýt před pronásledovateli? Mediální hvězda či hvězdička utíkající před ctiteli a novináři? Ale byl i podpis z jiného soudku: zavázal jsem se, že nepoužiji při odvozu z nemocnice jinou sanitní službu, než tu, kterou mi nabídne nemocnice...

Špitál vydává i svůj vlastní časopis – barevný magazín Motol in se spoustou fotografií a na leštěném papíře. Profesionálně redigovaný zábavně-informačně-osvětový magazín. Kdo to asi platí, zdravotní pojišťovny (jako službu pacientům), či až sama nemocnice ze zisku? Když jsem listoval stránkami se zajímavostmi o vzniku zdejší (civilní) nemocnice v letech protektorátu, o zdraví a o nemocech či s dvojrozhovorem moderátora Pavla Zuny a jeho bratra, lékaře v Motole, vyjukl na mne půllitr piva v životní velikosti. „Jedno dvě piva vám lékař nezakáže,“ pravil text. A následoval výčet samých prospěšných látek obsažených v pivu... A recepty, co z piva uvařit. Zíral jsem trochu nevěřícně a hledal, až jsem našel: úplně dole zákonný odkaz, i když jen tím nejmenším písmem; ano, jedná se o inzerát a. s. Plzeňský prazdroj. Proč si trochu nepřivydělat, že?