„Odpusť nám naše slabosti a hříchy,“ modlí se někteří kněží v úvodní kající části mše svaté (a jiní, kteří se tak trochu bojí užít slovo hřích, mluví jenom o slabostech či použijí nějaké jiné podobné slovce).

Nechci v tomto zamyšlení uvádět konkrétní příklady, ale je to tak, že hřích a slabost rozhodně nejsou žádná synonyma!

Hřích jistě je projev lidské slabosti v tom širším slova smyslu – ale ne každá lidská slabost je hřích. Hřích předpokládá aspoň částečný souhlas naší vůle. A zásadní, těžký neboli smrtelný hřích je porušení poznané Boží vůle v závažné věci. Slabost je slovo, které vyjadřuje, že někdy něčemu se (už) nedokážeme bránit – anebo se dokážeme bránit, a ne ubránit...

Slabost je lidská bezmoc, a hřích je lidská zlá moc. Slabost říká, že jsme někdy nemohli, ale hřích vyjadřuje, že jsme MOHLI, ale NECHTĚLI.

I ze hříchu můžeme být (a máme být!!!) nešťastní, ale až následně: to je lítost, jíž se svého hříchu zříkáme; ale kdybychom se hříchu zřekli už v okamžiku, kdy jej pácháme, anebo předtím – tak bychom zkrátka hřích nespáchali... Dalo by se říct, že slabost je naše neštěstí, a hřích je náš zločin. Hřích je zlo, které jsme – alespoň v okamžiku jeho spáchání – pokládali za dobro. A zatvrzelost v hříchu je stálé, odůvodňované (až ideologické) pokládání zla za dobro.

Jedna moje známá má úžasnou definici hříchu: „Hřích je zlo, které děláme s láskou...“