1.
To, že se její proticírkevní kampaň nesetkala s všeobecným uznáním, že se proti postavilo i nemálo známých osobností, jež – jako třeba Lucii Bílou – nelze označit za tmáře či za flanďáky, to ČSSD zmátlo...
Vedoucí představitelé této strany si totiž během dlouhých hodin parlamentních debat o církevních restitucích zvykli, že církvi je možno společně s komunisty spílat tím nejvulgárnějším a nejlživějším způsobem, patlat dohromady věci staré stovky let a dezinterpretovat je a tím „odrovnávat“ dnešní církev, aniž by se kdokoliv ozval; vládní poslanci mlčeli, jelikož nechtěli levicový maraton žvanění ještě protahovat (snad kromě Jana Husáka z TOP 09; ale i toho bylo možno usadit, například, jak to učinil Miroslav Grebebíček, poukazem na podobnost jeho jména se jménem Gustáva Husáka). A pak už zbývalo jen si v parlamentních restauracích pochvalovat, jak pěkně jsme jim to zase nandali (a často i ve společnosti poslanců z vládní většiny, z nichž někteří se v pravicové straně ocitli pouhou náhodou či souhrou lobbistických vlivů). To, že se – přenesena na billboardy – jejich proticírkevní kampaň nesetkala s všeobecným uznáním, sociální demokraty překvapilo. Jejich reakce byla tomu odpovídajícím způsobem zmatená a divná. Lubomír Zaorálek ještě přitvrdil a z výšin své supervšeobecné vzdělanosti doporučil dokonce arcibiskupovi, aby si jako studijní materiál k dějinám své vlastní církve přečetl komunistický román Dominika Tatarky z roku 1948. Bohuslav Sobotka prohlásil, že kampaň zaměřená proti církvi není zaměřená proti církvi. A na hlasech jihomoravských katolíků závislý Michal Hašek mlčel.
2.
Důvodem zmatku levičáků bylo i to, že představitelé katolíků, evangelíků a židů vystoupili v jednom šiku; to úplně popletlo jejich představy o běhu světa: zastuzení v představách z 19. století měli za to, že evangelíci spolu se socialisty a ateisty mají bít katolíky rukou společnou a nerozdílnou. Lubomír Zaorálek se podpisy představitelů evangelíků a židů pod společným prohlášením s katolíky pokusil nejdříve ignorovat a pak nekatolické církve prohlásil za (katolickou církví) zkorumpované... Když se (9. 8. 2012) v televizní diskusi proti němu objevil místo katolického arcibiskupa synodní senior českobratrské církve evangelické, tak trochu nevěděl, co má dělat...
3.
Téma majetkových restitucí je nepříjemné, vyvolává u nemála lidí proti církvi vlnu nenávosti a zloby, špatně se mi komentuje, rád bych se mu vyhnul. Ale nejde to. Církev musí dospět, nemůže být trvale přisátá k prsu státního rozpočtu, musí se naučit živit se sama, i když to pro ni bude z mnoha hledisek obtížné a těžké.
4.
Největší expertkou je ale Lenka Procházková. Ve veřejnoprávní České televizi vystoupila včera (10. 8. 2012) dokonce dvakrát, ve dvojím přímém vysílání. To první její vystoupení raději ponechám stranou. Každá žena má právo na to, aby ji někdy ovládly emoce. Ve druhém vystoupení sice k mému překvapení prohlásila, že předáním majetku církvím porušíme nejen smysl českých dějin a ústavu – ale i Schengenské dohody (abych si znovu připravil na cesty do Vídně pas!), ale přesto vystoupila věcněji. Jistě to souvisí i s tím, že jejím oponentem byl tentokrát kněz Tomáš Halík. Laskavý, klidný, stojící tentokrát zcela na pozici církve a dokonale připravený. Ve schopnosti komunikovat s nevěřícím světem se Tomáši Halíkovi v české církvi v současné chvíli nikdo nevyrovná.