Žijeme v době, kdy každého člověka, i nás křesťany, poměrně značně ovlivňují média. A často, a v neblahé souvislosti, z nich v poslední době slýchávám o církvi.

Na prvním místě jsou to církevní restituce. Myslím, že toto téma ďábel mistrně používá jako nástroj k tomu, aby lidi odradil od hledání Boha. Sám to pociťuji při častých rozhovorech se svými kolegy a známými. Značná část lidí pod vlivem mediální masáže vnímá restituce jako důkaz nezkrotné touhy církve po majetku – a to okamžitě zablokuje jejich otevření vůči hledání pravdy.

Za největší ohrožení však považuji to, že bychom i my křesťané začali ztrácet víru, naději a lásku. Sám někdy pociťuji, jak dovoluji své duši, aby se ztrácela v jakémsi podivném vnímání církve jako něčeho politického. Jako něčeho, do čeho si může svět kdykoli kopnout a já jako člen této církve se za to ještě musím omluvit.

Ale Pán nás přece povolal do církve ze zcela jiných důvodů. Dal se nám poznat, uchvátil naši duši, dal nám kněze a svátosti a vyslal nás do celého světa, abychom všude hlásali radostnou zvěst o největší kosmické události, kterou je zmrtvýchvstání Božího Syna Ježíše Krista, skrze něž naše duše získala život věčný. A dal nám život v radosti a naprosté důvěře, že Bůh je stále s námi a slyší naše modlitby.

Je tedy nutné se znepokojovat? Ne, ani v nejmenším. Je třeba s naprostou důvěrou prosit za naše biskupy, aby je Pán ve věci restitucí vedl, prosit za naše politiky a všechny lidi naší země, aby otevřeli svá srdce. A také je nutné mezi lidmi šířit lásku a pokoj. Ne svůj vlastní, ale ten, který nám Pán dává.

Svatý Josemaría Escrivá ve své knize Jít s Kristem říká: „Nemá co dělat s Kristem postoj těch lidí, kteří se spokojí s klidem vlastní duše – je to klid falešný –, a přitom se nestarají o dobro druhých. Jestliže si uvědomíme, jaký je pravý význam lidského života – bylo nám to zjeveno skrze víru –, není možné, abychom nadále spokojeně žili v přesvědčení, že jednáme správně, jestliže prakticky a konkrétně neděláme nic pro to, aby se i druzí přiblížili k Bohu.“ A dodává: „Je vlastně dovoleno vnikat takto do života druhých lidí? Je to dokonce nutné! Kristus přece vnikl do našeho života, aniž požádal o dovolení!“

Toto je náš apoštolát. To je hlavní poslání církve a každého z nás. Nesmíme se nechat odradit nepřátelstvím mediálního světa, vždyť my už nežijeme pro svět, ale pro Boha. Myslím, že je třeba všechny tyto útoky snášet trpělivě, bez emocí a hněvu a naopak se více obracet k Bohu, často chodit ke svátostem, abychom se stále více očišťovali a byli tak schopni nést lidem pravé světlo, kterým je Kristus.