V protirestituční kampani se totiž – podobně jako ve všech minulých protikatolických agitacích – směšují dvě roviny: osobní chudoba a chudoba institucionální. To nikdy není jedno a totéž. Ježíš požaduje po svých vyznavačích to první, nikoli to druhé. Žádná instituce nemůže totiž existovat alespoň bez minimálního majetkového zajištění, pokud chce plnit poslání, k němuž je určena. Ani ten malý hlouček Kristových učedníků za jeho veřejného působení se neobešel bez hmotného zabezpečení, čteme přece v evangeliu, že zbožné ženy, které je doprovázely, se staraly ze svého majetku o jejich potřeby, dozvídáme se tam také, že Jidáš spravoval společnou pokladnu.

Pokud však páni a paní politikové a intelektuálové ze svých přepychově zařízených pokojů ve vilách a luxusních bytech a živících se drahými pochutinami dávají Církvi rady, aby byla „chudá“, tak mám pro ně jedno skvělé doporučení: Zkuste si týden žít tak, jak žili benediktinští, cisterciáčtí nebo kartuziánští mniši ve středověkých klášterech – a jak podle těchto řeholí žijí mnozí ještě i dnes! Vstávatve 3 hodiny ráno k modlitbám, které spolu s liturgií a fyzickou nebo duševní prací tvořily hlavní náplň denního programu, pít jenom vodu, jíst pouze chléb a ryby, o svátcích sýr a trochu masa. V osobním vlastnictví měli toliko svoji kutnu a spávali na tvrdém lůžku v cele, vybavené jen stolem a židlí. Jsem přesvědčen, vážení, že byste to nevydrželi ani týden!

To byla a je opravdová osobní chudoba! Středověký mnich žil chuději než průměrný poddaný sedlák. Přitom ale právě benediktinské a cisterciácké kláštery bývaly největšími pozemkovými vlastníky! V církevní instituci, oplývající velkým bohatstvím, žili její členové podle svých řeholních slibů v naprosté chudobě, následujíce tak chudého Krista. Majetek kláštera poskytoval práci a obživu lidem v okolí, sloužil charitě a rozvoji vzdělanosti. Tyto řády si převážně uchovaly svoji disciplínu i v dobách renezančního úpadku, jejich obrovský majetek nebyl tomu na překážku. Naopak často ta řeholní společenství, jež byla hmotně zabezpečena mnohem méně, opustila ducha chudoby a vydala se světskou cestou, například dnes už zrušení jesuaté (neplést prosím s jezuity!) a humiliaté.

I novověké dějiny ukazují, že velikost majetku má téměř nulový vliv na duchovní a mravní úroveň Církve v jednotlivých státech. Za nacistické éry se v Evropě ovládané hitlerovci chovala díky Bohu většina duchovenstva statečně, případy hrdinství byly početně zhruba na stejné úrovni jako v zemích, kde Církev nemovitý majetek měla, tak i v těch, kde žádný neměla. Podobně můžeme pozorovat i v současnosti, že neomodernistický věroučný a mravní rozklad evropského křesťanství vůbec není přímo úměrný velikosti církevního majetku. Největší krizí prochází Církev v Holandsku, v Německu, v Rakousku a ve Francii, přičemž v Holandsku a ve Francii žádný nemovitý majetek nemá, zatímco v Německu a v Rakousku patří k jedněm z největších vlastníků půdy. Velké nemovité majetky mají též církevní instituce v Itálii – a právě tam je na tom Církev relativně nejlépe, co se týká rozkladu, i skandálů zneužívání mladistvých duchovními je tam méně než jinde, podle různých anket představuje katolický kněz stále největší morální autoritu, i když sekularizace je i tady na postupu.

Pro duchovní a mravní situaci Církve v jednotlivých zemích je tedy rozhodující osobní vztah kněze – ale i laika – k chudobě, nikoli majetkové poměry. Diecézní kněz, jenž se opravdově rozhodl následovat v životě chudého Krista, si tak bude počínat jak na faře oplývající hektary pole nebo lesa, tak i na faře, jejíž majetek tvoří pouze rozpadající se budova. Naopak zase duchovní, jemuž je chudoba cizím slovem, bude žít světácky i ve farnosti, která žádné nemovitosti nemá, prostředky k nákladnému životu si lehce opatří ždímáním věřících vysokými štolovými poplatky nebo různými podnikatelskými, leckdy mravně pochybnými aktivitami. Krom toho je zde nebezpečí, že když se Církev octne zcela bez majetkové základny, stane se závislou na státu. Dostatek zkušenosti s tím máme v uplynulých čtyřiceti letech komunismu, kdy totalitní režim k pohoršení široké veřejnosti zkorumpoval některé duchovní, ochotné ke kolaboraci, finančními i jinými výhodami.

Nepopírám, že příliš velký majetek je pro slabší povahy v Církvi pokušením, což se ukázalo markantně především v renezančním období. Extrémní nemajetnost Církve však přináší také závažné problémy, byť poněkud jiného charakteru. Obojí je ale o morálce, o tom, jaký zaujme dotyčný jedinec, kněz nebo i laik, vztah k hmotnému bohatství. Buď se rozhodne následovat chudého Krista, nebo podlehne pokušení satana, jenž slibuje „to všechno ti dám, když padneš a budeš se mi klanět...“. O tom to je, nikoli o tom, jak velký majetek má Církev mít. Jestliže jí byl ukraden, musí být vrácen, jsme opět u morálky. To další je věcí víry, neboť bez ní nelze následovat chudého Krista. Jenže máme opravdu my, katolíci, ještě víru? To by ovšem bylo už jiné téma...