Byly v uplynulých týdnech okamžiky, kdy jsem se opravdu zalykal bezmocí a smutkem pod vlnami Niagarského vodopádu lži a nenávisti, které dopadaly (a stále dopadají a ještě dlouho budou dopadat) na mne a na moji církev – na mne a na moji církev, což je jedno a totéž.

Restituční debata pustila ze řetězů hordy démonů agresivity a zloby.

Ale tato debata je také hodinou poznání a pravdy... Zlí lidé vytvořili ve společnosti atmosféru pogromu proti katolíkům. A částečně i jiným křesťanům. A já najednou zjišťuji, že mě velmi zajímá, kdo a jak se k tomuto – zatím nekrvavému – pogromu připojuje. Kdo bere ten kámen, který se mu podává, a – hodí. Odkud se bere kal, který se v této nenávistné atmosféře zvedá ode dna.

Není náhoda, že při senátní restituční debatě nejagresivněji proti katolíkům vystoupil právě senátor Vladimír Dryml, člověk s tak špatným renomé, že sociální demokraté se radovali, když vystoupil z jejich klubu a přešel do strany Miloše Zemana; člověk, k jehož koníčkům patří sbírat kompromitující materiál na stranické kolegy a jezdit do Afriky zabíjet divoká zvířata.

Ve společnosti se vytvořila atmosféra pogromu... Docela chápu těch několik opravdu upřímných křesťanů, kteří, spolu s nejrůznějšími hochštaplery, podepsali výzvu Křesťané proti zákonu o církevním majetku. Člověku to samozřejmě není jedno, stojí-li na pranýři, útočí-li na něj tolik lidí, a s tak velikou nenávistí. Chápu i porušení solidarity s vlastní církví, prohlášením ve smyslu: „Já na tom pranýři nejsem, jsem jeden z vás, z těch, kdo házíte kamením...“ Je to pochopitelné, což ovšem neznamená správné.

Přistihuji se, že mě zajímá, kdo dnes bere kámen a hází jej po katolické církvi. Kdo jsou nejšpinavější účastníci veřejného života v naší zemi. S razancí sobě vlastní se včera (15. 8. 2012) mezi ně zařadila svým vystoupení v pořadu České televize Události, komentáře olomoucká biskupka církve československé husitské Jana Šilerová. Nemá smysl rozebírat celé její extempore. Jenom dva detaily. Madam biskupka obrátila oči v sloup a pravila na adresu katolíků, tedy i mne: „Utrpení po Bílé hoře nikdy nemůžete zaplatit.“ Proč bych je měl platit? Když vy neplatíte za desítky mučených mnichů a stovky vypálených kostelů, za obrovské násilí, včetně loupeživých výprav do zahraničí, které spáchali husité? A zpívali si přitom: „Nikoho neživte“ – tedy: nikoho nenechávejte na živu? Jaký má smysl, dvojctihodná paní, abychom si navzájem vytýkali stovky let staré zločiny – které jste nespáchala ani vy, ani já? Může tyto věci vytahovat a jimi argumentovat, zvlášť v takto vypjaté atmosféře, kdokoli, kdo je slušný a rozumný člověk?

A druhý „detail“. Řekne-li se, že katolická církev je chamtivá, není to podle vás, paní biskupko, žádné obvinění – nýbrž „smutná pravda“. Milostivá paní, nestydíte se? Kde berete tu drzost, abyste vytýkala chamtivost jiné církvi? Vy, právě vy, jejíž církev narejžovala mimo jiné tolik i z komerčního přepronajímání kostela svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze, za nějž platí magistrátu jen symbolický nájem – a vy sama jste se osobně podílela na církevní likvidaci hodnostáře, který se pokusil s touto – v podstatě – zlodějnou něco dělat? A co biskup vaší církve Hradil, přezdívkou Abbé, o jehož politických a ekonomických praktikách se vyprávějí legendy? Kde berete dost cynismu, abyste moralizovala jinou církev poté, co se provalily skandály s vaším ženatým kolegou biskupem Bicanem, který se ujímal potřebných mužů ne zadarmo, jak jim to jasně a otevřeně řekl, ale proto, aby je dostal do postele!?

Řekla jste v televizi: „Asi čtu jiné evangelium.“ Jistě: čtete takové, kde chybějí slova o třísce v oku bližního a trámu v oku vlastním.