Kniha Začalo to Dýkou a křížem – a má nám co říct?

Loňská anketa Skleněného kostela s názvem „Jak se cítíte jako křesťan – a občan České republiky?“ (viz níže), dnes už docela zapomenutá, mi občas projde hlavou: Proč její závěr vlastně nešlo udělat?

Původně jsem měla dojem, že pro přílišnou různorodost příspěvků. Ale s odstupem času si myslím, že ze dvou důvodů: za prvé proto, že její závěr byl řečen vlastně hned na začátku – ostatně proto taky tak zaujala: „Nejsme náhodou občané jedenapůlté kategorie?“; a za druhé: nechceme si to přiznat.

„Necítím se méněcenně, dokud mohu vytvářet alternativní fóra,“ zaznělo v nějaké podobě v příspěvcích často. Jenže: i kdyby debatní, intelektuální či jinak katolické fórum (jako ostatně i sám Skleněný kostel) bylo tvořeno několikanásobkem lidí – a je jasné, že nebude – bylo by stejně prostě a l t e r n a t i v n í . Skoro všechny ty příspěvky byly popřením, že bychom byli „jedenapůltí“ – ale současně to potvrzovaly.

Proč to vytahuji, když jsou jiná důležitější témata (a emoce jsou plně vypjaté jinde)? Možná proto, že jsem měla virózu a tím čas číst, a vzala jsem do ruky knihu Davida Wilkersona Začalo to Dýkou a křížem, pokračování tichého bestselleru neoficiální křesťanské literatury v letech komunistické „normalizace“. (Ráda bych uvedla bibliografický odkaz – ale můj výtisk vyšel jako jakýsi lepší samizdat, bez tiráže, písmo z psacího stroje – ale velmi slušně brožovaná a s otevřenými dveřmi na obálce z dobrého papíru. Prostě knižně-samizdatový hybrid.)

A nešlo mi z hlavy nové téma pastora Wilkersona, zakladatele po celém světě rozšířených společností na boj proti drogám: otázka, jak to udělat, aby se křesťané stali „kvasem“. On mluvil o mladých křesťanech, kteří by hlásali jiným mladým; ale ona je to v nějaké variantě i otázka pro křesťany každého věku. Jak docílit toho, aby se křesťané, „slušní lidé“, stali těmi, kdo se postaví účinně před ostatní se svým poselstvím?

Wilkersonovi šlo o drogy a poselství o Kristu – nám může jít o poselství o Kristu a spolu s tím o nasazení proti kterékoli věci, která je ve společnosti zlá (a že bychom si měli z čeho vybrat, drogami ostatně třeba počínaje).

Jinými slovy: jsme jako křesťané „první kategorie“, nebo jsme „jedenapůltí“? Žádné velké nápadné pohromy, ale jestli je něco, co nás svazuje?

Pro americkou mládež to byla neschopnost žít čistě, spory s rodiči, a dost často i kouření nebo jiný zlozvyk, společností (tehdy) celkem tolerovaný, a starost o další vývoj světa. Pro nás – jak mě napadlo, jde taky o tři záležitosti – mohlo by jít: o zraněnou minulost, o starosti a strachy a taky nějaký ne příliš velký hřích, který nás ponižuje tím, že s ním už dlouho nejsme schopni skoncovat. Cituji: „Tady asi bude jádro věci. Ať jsou tyto problémy jakékoliv (menší než heroinová závislost), satan je používá k tomu, aby těmto pěkným mladým lidem svázal ruce a zabránil jim ve svědectví. Teď jsem to jasně viděl. Cítí se vinni … a neodvažují se svědčit, protože si připadají jako pokrytci“ (s. 88).

A dál je to až napínavé (str. 92, 93): „Kolikrát jsem si musel vyslechnout, jak se … namáhali zbavit se svých zlozvyků. Modlili se, postili, dělali sliby, ukládali si tresty. …Proto jsem se musel naučit druhé, velmi radikálně znějící lekci: chceš-li získat vítězství nad svým zlozvykem, nepokoušej se o to ve vlastní síle.“

A jak tedy? Wilkerson podává návod na oživení:

- Uznej, že tvoje situace je zoufalá a že opravdu chceš být svoboden. (Ne napůl!)

- Nepokoušej se zvítězit vlastními silami.

- Očekávej zázrak!“

Ano, pokud se chceme skutečně podřídit Bohu, můžeme čekat na Boží zásah, i třeba zázračný. Proč by se to mělo opakovaně dít u „uznávaných“ problémů, jako je alkohol (znám výrazná svědectví z tzv. AA, kteří fungují na stejných základech), ale ne u problémů malých? Proč by to, že nejsme (zpravidla) schopni účinně svědčit, že nejsme křesťan první kategorie, mělo Boha zajímat méně?

Možná jsem se trefila do našich potíží, možná ne, ale tím se mi vybavila znovu ta loňská anketa, protože mne napadlo zeptat se čtenářů, co koho trápí. Ale – raději ne. Lepší bude doporučit knihu Začalo to Dýkou a křížem, konkretně kapitolu Opomíjená mládež. A budit naději, že můžeme být „první kategorie“ – když jako občané s výhradou, tedy jako křesťané bez výhrad.

- - -

Vybrané příspěvky z ankety „Jak se cítíte jako křesťan – a občan České republiky?“, Skleněný kostel, podzim 2011.

Václav Cejpek: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2386:a&catid=23:dokumenty&Itemid=21

Jana Fišerová, Petr Cajzl: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2396:a&catid=23:dokumenty&Itemid=21

Michaela Freiová: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2392:a&catid=23:dokumenty&Itemid=21

Petr Horák: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2400:a&catid=23:dokumenty&Itemid=21

Filip Chvátal: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2416:a&catid=23:dokumenty&Itemid=21

Eduard Kastner: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2401:a&catid=23:dokumenty&Itemid=21

Lenka Kolaříková: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2408:a&catid=23:dokumenty&Itemid=21

Ondřej Krajtl: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2415:a&catid=23:dokumenty&Itemid=21

Otakar Slanař: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2382:a&catid=23:dokumenty&Itemid=21

Jan Smrčina: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2434:a&catid=23:dokumenty&Itemid=21