Nehodlám systematicky procházet Tebou vyznačené pasáže satanistického verbovacího listu, protože to jsou zřejmě myšlenky, jež pokládáš za přijatelné a proti kterým tak jako tak nelze nic namítat. Ostatně takovéto texty jsou komponovány právě tak, aby vypadaly co nejpřijatelněji, a není tedy divu, že se Ti líbí. O samotném satanismu tam však není řečeno skoro nic. Takhle vypadá jako humanistické hnutí za osvobození inteligentních jedinců či co. Ovšem pěkně mluvit dokáže každý populista. Dnešní komunisti taky říkají, že se zhovadilostmi těch dřívějších nemají nic společného, ale z nějakého nepochopitelného důvodu si dál říkají komunisti.
Ptáš se mne na názor. Nemohu udělat nic jiného, než říct, co si myslím, na základě toho, jak to mám v hlavě uspořádáno, jak jsem byl vychován, co do mne natloukli, v co věřím, k čemu jsem dospěl. Jak správně tušíš, jsem tím limitován. V rámci těchto mezí vidím věc takto: Myslím si, po tom, co jsem se seznámil se zlem, že člověk by měl usilovat o dobro, což chápu jako úsilím o společenské přežití motivovanou snahu „nečinit jiným, co bych nechtěl, aby oni činili mně“. Myslím si, když v zoufalství prosím o pomoc vyšší moc, že mohu prosit, pokud existuje, jen někoho, kdo je dobrý, a doufat, že je; že chce pro nás i po nás dobré. Jen takový Bůh pro mne má smysl. Nejsem satanista, protože si myslím: Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění. Ten, kdo chce opak toho, co po nás chce dobrý Bůh, nutně chce zlo. To Tě neleká? Což Tě každodenní setkávání se zlem nepoučilo? To se Ti zlo líbí?
Abych pokračoval ve své náboženské argumentaci: Katolická církev dospěla k názoru, že magie a spolupráce se zlými duchy je škodlivá. Z jednotlivostí pak se mi nelíbí třeba výzva nepohodlného člověka zničit nebo tvrzení, že takový cit, jako je nenávist, může být konstruktivní stejně jako láska. Což nevidíš, kam nás dovedla například třídní nebo rasová nenávist? Podle mne konstruktivnější je „milovat Boha a bližního svého jako sebe samého“ (Dt 11, 1; Lev 19, 18). A je to také konstruktivnější než milovat jen sebe samého, což vede k asociálním postojům. A je mi bližší a zdá se i realističtější uvědomovat si své vlastní meze a neopájet se svou (iluzorní) výjimečností a výlučností; říká se tomu nebýt pyšný a být pokorný v souladu se známým poznatkem, že žádný strom neroste do nebe.
Člověk se nemusí cítit být satanistou jen proto, že mu konvenují některé satanistické formulace. Ty jsou užívány právě proto, že jsou líbivé a dovedou zakrýt pravý stav věcí a vedou nás k otázkám, co je vlastně na zlu zlého. Na to měl Ježíš tuto odpověď: „Po jejich ovoci poznáte je“ (Mat 7, 16). Ne podle toho, co říkají, nýbrž podle toho, co dělají a jaké to má výsledky.
V této chvíli ovšem satanisté především usilují o mimikry: snaží se o to, aby mezi všemi myšlenkovými a světonázorovými proudy satanismus vypadal jako přijatelná alternativa, jedna z mnoha možných. Ale mezi všemi ovcemi je to „vlk v rouše beránčím“ (srov. Mat 7, 15). Vlk, který bude nabízet a slibovat, ale když mu uvěříš, tak tě sežere.