Byl jeden člověk, který měl pluh. Ráno donesl pluh na pole, zabořil ho do první brázdy – a čekal. Pluh stál zarytý do hlíny na okraji pole celý den. Večer se ten člověk na pluh rozzlobil: Uplynul den a ty jsi nic nezoral!

Byl jiný člověk, který měl vola. Ráno ho dovedl na okraj pole a pobídl ho k chůzi. Vůl chodil po poli celý den. Večer se ten druhý člověk na svého vola také rozzlobil: Celý den jsi chodil po poli, zdupal jsi ho, ale nic jsi nezoral!

Tak je to i s církví, lpí-li jen pevně na stavu, kterého dosáhla, nebo když běhá za vším módním, co se ve světě šustne.

Pokud má zúrodňovat Boží pole, musí se zarývat pod povrch, ale nesmí zůstávat stále jen na jednom místě.