V měsíci září bude jistě mnoho žáků psát slohové cvičení na téma „Můj zážitek z prázdnin“. I mě v době povinné školní docházky tento úkol několikrát potkal, jednou jsem dokonce s vyprávěním o pobytu na jezdeckém táboře obsadila druhé místo v soutěži, kterou vyhlásil místní Dům dětí a mládeže. Dnes mám chuť vrátit se do dětských let a popsat svůj letošní prázdninový zážitek.
Dovolenou jsme trávili s partou kamarádů v lesích Bílých Karpat, povětšinou na tuzemské straně hranice. Stromy šuměly, nejbližší město bylo čas od času slyšet, ale vidět nebyla živá duše a kromě našich dvou chat ani žádné jiné stavení. Noční tma tam byla tak hustá, že by se dala krájet, a denní vzduch tak čistý, až jsme si my městské děti pěkně roztáhly plíce. V průběhu týdne jsme podnikali různé výlety. A jeden z nich nás zavedl do oblasti, které se říká Moravské Kopanice.
Auty jsme dojeli do vesničky Žítková. Kousek za ní končí silnice. Pokračovali jsme lesními cestami po naučné stezce, která nás vedla chvíli kolem potoka a potom už výš do lesa. Procházka to byla příjemná, čistým lesem až na jeho okraj a na louku, na níž se otevřel krásný pohled na okolní kopce. Na stráni stály dva domy. Na obou probíhaly stavební úpravy, takže bylo zřejmé, že je tu živo. Patřila k nim oplocená pastva a na ní kravička s dočista maličkým telátkem, taky dva koně, oslík a několik koz. Úplný statek.
Zatímco jsme obdivovali jedno mládě, přiběhlo k nám druhé, tentokrát lidské. Asi pětiletý chlapec nás přišel pozdravit a hned vysvětloval, že telátko je rodičů a že mají doma ještě Álu. To je prosím bratříček, miminko. A kromě něho má chlapec ještě dvě sestřičky. To už jsme se ovšem dozvěděli o kus dál, když se klučík na chvíli ztratil a potom k nám přiběhl z druhé strany stavení vybavený kovbojským kloboukem a bambitkou, jíž nás všechny postupně zastřelil. Polomrtvý kamarád se ještě dal s chlapcem do řeči. Povídá mu: „Máš to tady hezký.“ Načež chlapec kontroval: „Ale v nebi je to hezčí.“
Tenhle statek vysoko v kopcích s malým chlapcem, který někde za svými zády hlídal ještě maminku, tatínka a tři sourozence, byl pro mě jako zjevení. Jak tam ti lidé žijí, především v zimě, to mi zůstává dodnes záhadou. No a chlapcova závěrečná odpověď tento zážitek korunovala nad všechny ostatní.
Moravské Kopanice jsou svébytným regionem na moravsko-slovenském pomezí v okolí Starého Hrozenkova. Jejich srdcem jsou obce s velmi rozptýleným osídlením: Vápenice, Vyškovec, Žítková a Lopeník. Název Kopanice vychází ze způsobu obdělávání těžko přístupné půdy, na políčka lidé museli s motykou. Kopaničářské osídlení se začalo formovat v průběhu 17. a 18. století, výš do lesů se tehdy pustili především Slováci, většinou bezzemci nebo kočovní pastevci. Jak jsme se dočetli na informační tabuli u první školy na Žítkové, dlouhou dobu zdejší obyvatele trápila negramotnost a také kořalkový mor. Vždyť i děti zde prý uspávali pálenkou. Právě chudé živobytí nejmenších oslovilo vysloužilého desátníka Josefa Rákosníka v roce 1845 natolik, že svoji plánovanou cestu do Uher ukončil právě na Žítkové. Tady se usadil a začal pracovat jako učitel, nejprve po domech a později se mu podařilo vystavět školu. V Žítkové dožil až do své smrti v roce 1886. To je jenom jeden z příběhů Moravských Kopanic, nad nimiž zůstává rozum i srdce stát.
Turistů a návštěvníků není na Žítkové mnoho a nezmění to asi ani televize Nova, která upozornila na existenci této obce, když zde letos natáčela svou reality show Farma. Jestliže někdy zavítáte do této odlehlé oblasti Moravského Slovácka, zanechte na chvíli auto na silnici a jděte se podívat dál a ještě dál, až tam, kde jsou jenom kopce, ovce, krávy, koně, pár chalup, v nich stateční lidé a jinak už nic. Je to o dost jiný pohled na život a na svět než z oken městského bytu.
Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Moravsk%C3%A9_Kopanice
http://www.gajdosi.eu/moravske-kopanice/
http://m.taggmanager.cz/cs/1950
http://www.zitkova.cz