Jazyk, a už jsem na to ve svých poznámkách o restitucích také upozornil, opravdu prozradí velmi mnoho o tom, kdo jej užívá; zejména tam, kde jde o něco důležitého – například o peníze anebo o moc.
Tzv. – nebo ne tzv.?
Církevní restituce – vlastně, než o nich ještě něco řeknu (a jistě ne naposled!): jsou to skutečně „restituce“, nebo nejsou, jak se v poslední době stále častěji vůči tomuto termínu ohrazují politikové a představitelé církví? Jestli dovolíte, budu nadále říkat restituce, i když je myslím každému jasné, že to není úplný návrat k předchozímu, předkomunistickému stavu; ale to nebyly ani žádné jiné restituce v uplynulých dvaadvaceti letech, kdy se přitom ta podivná, ideologizující předložka „tzv.“ nepoužívala; ostatně málokterý termín v naší vyspělé, staré civilizaci můžeme brát doslova: Komu předsedá prezident – když předsedou vlády je někdo jiný? a jak je možné, že se nazývá kantor (= zpěvák) pán, který sice učí, ale vůbec neumí zpívat, a na druhé straně zas titul magistr (neboli učitel) užívá i člověk, který vůbec neučí? Jazyk je prostě konvence; jistě si nikdo nebude psát před jméno zkratku TzvMgr.
Specifický seznam
Současná restituční debata (či spíše jakási antidebata) je také hodinou pravdy; o některých lidech se při ní dozvídáme,co jsme vůbec nevěděli: já jsem například změnil názor na některé sociální demokraty, které jsem pokládat za demokraty, ale ukázalo se, že mentálně jsou to spíše komunisté (anebo fašisté). Zato mě nijak nepřekvapil seznam jmen pod prohlášením, že křesťané jsou proti restitucím: byli tam všichni, které bych tam na základě jejich předchozího chování čekal. Rejchrt, Putna, Štampach, Šilerová... (Někteří, kteří by tam patřili, v seznamu – také zcela očekávaně – nejsou, protože svoji kariéru mezitím těsně napojili na hierarchii.) Je to prostě seznam jedné velmi specifické skupiny křesťanů. Tedy křesťanů – křesťanů někdy jen v tom nejširším smyslu slova, který, a i to je jazyková konvence, už v tomto smyslu nemusí znamenat člověka, jaký opravdu věří Krista Pána. Soupis lidí, kteří chtějí být mediálně známí a citovaní jakožto křesťané, ale současně nechtějí nést ani nejmenší díleček břemena veřejného odsuzování pro Toho, který byl už od počátku ohlášen jako „znamení, kterému se budou vzpírat“ (Luk 2, 34). Jsou to lidé sedící na dvou židlích.
Triumf Jana XXIII.
Všiml jsem si, s jakou radostí (až úlevou) katoličtí představitelé a sympatizanti užívají, je-li řeč o restitucích, slovo církev v množném čísle: církve, restituce církví! Jako beranidlo proti izolaci katolíků a (třeba jen relativní) akceptaci křesťanů nekatolických... To, že stejná stanoviska s katolíky mají i evangelíci, pravoslavní a rovněž židé, brání ostrakizaci katolíků jako jediného zla – a velice to komplikuje demagogům demagogii. (Ale i tak Lubomír Zaorálek tluče současné české katolíky po hlavě odkazem Jozefa Tisa, o kterém ví jen to, co zná z komunistických románů, a Jan Mládek, který mele, že není znám seznam toho, co bude restituováno, přesto ví, že z 99,4 % jde o majetek katolické církve.)
Jak to řekl Jan XXIII., když nastartoval to, čemu dnes říkáme ekumenismus? (Rovněž jazyková konvence, ale toto slovo teď rozebírat nebudu...) „Nepátrejme po tom, kdo má pravdu – smiřme se,“ řekl papež. Předtím jsme si mysleli, že smířit se, dokud nejsme jednotni v názorem, by bylo něco jako zrada pravdy... Ale sjednocení v názorech je velmi těžké a obtížné, zatímco smířit, jsme-li opravdu učedníci Pána Ježíše, se můžeme hned. A jako křesťané nemáme žít v nesmíření... Velice nám prospívá, že jsme se usmířili – a katolíkům v našich zemích to prospívá ještě víc než nekatolíkům.