Kopie obrazu Panny Marie Čenstochovské, která putuje kolem světa na ochranu lidského života, byla letos 28. ledna na Jasné hoře požehnána čenstochovským metropolitou Stanislawem Nowakem a přiložena k originálnímu obrazu.

Euroasijská trasa, nazvaná Od oceánu k oceánu, začala ve Vladivostoku u Tichého oceánu. Měří 18 tisíc kilometrů a vede přes 23 zemí, Rusko, Ukrajinu, Bělorusko, Lotyšsko, Litvu, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Slovinsko, Chorvatsko, Itálii, Rakousko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Německo, Belgii, Spojené království, Irsko, Francii, Španělsko a Portugalsko; Matku Boží křesťané prosí o ochranu lidského život v chrámech pravoslavných a katolických.

Na Narození Páně 2012 by měl obraz dojít do svého cíle ve Fatimě, odkud by se na jaře 2013 měl vydat do Spojených států a dále do Jižní Ameriky, Afriky a Austrálie.

Do Česka obraz přišel 26. srpna 2012 a lidé jej postupně uctili v Ostravě, Olomouci, Koclířově, Hradci Králové, Praze a Brně.

V Brně provinciál minoritů Bogdan Sikora připomněl roli Matky Boží při záchraně evropské civilizace před muslimskou agresí v bitvě u Lepanta roku 1571 a v bitvě u Vídně roku 1683. Roku 1920 se uskutečnil zázrak na Visle, kde připravená sovětská milionová armáda nebyla na přímluvu Matky Boží schopna dobýt Evropu. Současná situace je však mnohem nebezpečnější, protože jsou ničeny základy naší civilizace útokem na rodinu a jsou vyhlazovány celé národy ničením plodnosti a zabíjením dětí před narozením, aniž si je toho většina společnosti vědoma.

V Praze byla Panna Maria Čenstochovská u sester Misionářek lásky a pak u svatého Ignáce na Karlově náměstí. Pár nás v kostele bylo už hodinu předem. Obraz přivezli něco po půl páté, to už nás jej tak asi patnáct vítalo – na Prahu poměrně dost. Tím spíš, když se uváží, že většina lidí se to dozvěděla „od někoho“, lidé si navzájem volali a říkali si to. Když v pět hodin začal růženec, byly v kostele plné všechny lavice, na mši, která následovala, dost lidí stálo, protože místa k sezení už nebyla volná. A lidé mši, kterou sloužil jako hlavní celebrant biskup Ladislav Hučko, prožívali soustředěně, s určitým nadšením. Z kázání pana biskupa mě zaujalo konstatování, že žijeme v určité bezstarostnosti, která ale zakrývá naši bezmocnost vůči mnoha věcem, s nimiž nevíme, jak hnout. Nějak jsem si musela přiznat, že je to pravda, kterou jsem si neuvědomovala. Pro mne osobně pak byl silný okamžik i to, když jsem s ostatními na závěr četla nahlas počty dětí zabitých před narozením. Je jich moc!

Následné uctívání obrazu i lebky svatého Lukáše, kterou pro tuto příležitost zapůjčila metropolitní kapitula u svatého Víta, se zadrhlo: ti, kteří byli blízko, prostě mlčky a jako uhranutí klesli před obrazem na kolena, ti, co byli dál, utvořili frontu, o které doufali, že se hned začne hýbat kupředu. Mnozí to vyřešili tím, že klekli prostě tam, kde byli…