Všechna zvířata, savci, ptáci, plazi, všichni, mají únikovou vzdálenost: přesně si odměří, jak na blízko si vás k sobě pustí – a octnete-li se blíže, utečou, odlétnou, odplazí se (nebo zaútočí). Není to tak, že tvorové, kterým je přírodou dána schopnost zmizet rychleji, si vás pustí k sobě blíže... Ne, tak to není. Spíše jde o míru nedůvěry. Divoké husy v lednickém zámeckém parku berou od turistů kousky rohlíků z ruky, ani je nenutí házet to pečivo nejdřív do vody; divoké husy na soutoku staré Ponávky a Svratky v Brně se také plny očekávání koukají na břeh, kdo jim co hodí, ale když se k nim přiblížíte na dosah, tak rychle mizí. A husy na Sibiři si vás nepustí k tělu ani na sto metrů (říkal kolega).

Jakou máme únikovou vzdálenost od Pána Boha?

Jak daleko musí být Bůh, aby vám nevadil? Každý z nás by si měl tuto otázku zodpovědět. O jeho spáse totiž říká téměř všechno. „To nemůžete cítit, to je pověra,“ řekl mi jeden kněz, když jsem mu řekl, že zcela konkrétně, hmatatelně (ne ovšem hmatatelně – ale víc než hmatatelně, ve svém konání, ve svém myšlení) cítím milost, kterou dostávám ve svatém přijímání. Bůh může být blízko, může být i přímo v mých ústech, ale nesmí se to projevit v mém životě, nesmí to být poznat: jinak je porušena úniková vzdálenost a křesťan před Bohem prchá.

Bůh může konat zázraky, ale musí to být dávno. Teď nemluvím o těch „křesťanech“, kteří popírají i Pánovy zázraky z evangelií, ale o těch, kteří Boží uzdravení nemocného před dvěma tisíci lety přijímají bez výhrad, ale zázračné uzdravení v roce 2012 odmítají zcela vehementně a zásadně: to se nestalo a nemohlo stát, „to není možné“. To už by byl Bůh moc blízko. Kolik let musí uplynout od přímého, mimořádného zásahu Božího, aby vám nevadil?

Jak daleko musí být Bůh, abyste ho přijali? Jakou máte únikovou vzdálenost vůči Bohu?