Seděli jsme večer. Bylo to po delším čase, kdy jsme si s kolegou udělali na sebe čas, v klidu se usadili a povídali si. Pozvolna se stmívalo, nerozsvítili jsme si – a já jsem cítil, že témata, která probíráme, nejsou tak důležitá – nikdo z nás nepřišel toho večera s nějakou zásadní, svět měnící myšlenkou – jako to, že si rozumíme a jsme spolu.

A vzápětí jsem si uvědomil, že přes společné zájmy a názory to, co nás spojuje, je ve skutečnosti víra. A že je to právě víra, která tvoří podklad, základ našich společných názorů, způsobu života a životních postojů; prostě: kdybychom neměli stejnou víru, určitě, ale ZCELA URČITĚ bychom na mnoha životních křižovatkách vyrazili každý jiným směrem, povahy máme odlišné – a neměli bychom důvod trávit spolu jakýkoliv volný čas...

A hned následovala další myšlenka: probíráme teď KDECO, ale o Bohu, o Pánu Ježíši Kristu nikdo z nás ještě neřekl ani slovo... Není to paradox?

Jak mluvit o Bohu? Čím začít – a jak pokračovat?

Slyšel jsem slova jednoho českého kněze, který strávil většinu života v Jižní Africe a říkal, že tamní černoši velmi rádi mluví o Bohu – a o Božích věcech...

U nás to tak nějak není zvykem. Působí to divně.

Ani to neumíme.

Ne – o Bohu se mezi námi katolíky vlastně nemluví.

Když chceme narazit na nějaké jaksi náboženské téma, tak lidé začnou o církevních restitucích – anebo začnou pomlouvat pana faráře. Intelektuálové pak rovnou papeže nebo dokonce samotného biskupa. To je znak víry...

Jediná možnost, jak mluvit o Bohu, je hovořit o svém rozjímání. O své vnitřní a osobní, vskutku duchovní modlitbě.

O tom, co jsme s Pánem Bohem prožili, co jsme od něho uslyšeli, co nám řekl.

Život z víry, to je náš prožitek z jednání Boha, ne z jednání pana faráře...

Závěr je jasný: na rozdíl od černochů v Jižní Africe – u nás se skoro nemodlíme.