K úvahám o české národní povaze, jak je tak někdy vedeme, by se měl myslím přidat ještě jeden typický, a málo lichotivý rys, jenž se v těchto úvahách běžně nevyskytuje, totiž cynismus. Je snad logické, že pokud se něco zakáže jako životu nebezpečné u nás, asi by to nemělo úplně bez zábran plynout do zahraničí... Při exportu se sice neplatí daň, kterou chtějí výrobci falešného lihu především ušetřit, ale kdo dokáže zaručit, že se pro export vařilo něco přísně odděleného od produkce pro  pro domácí trh? Dá se také předpokládat, že lihoviny momentálně v Česku kvůli zákazu neprodejné se někdo pokusí vyvézt právě do zahraniči. Slováci a Poláci se zákazem nečekali – v obou zemích ovšem již předtím lidé skončili po požití českých lihovin v nemocnicích a v Polsku dokonce dva lidé zemřeli. Zato u nás s odmítnutím bruselského požadavku na zákaz vývozu přišel premiér Petr Nečas ještě i poté, co jej o to jasně žádaly bruselské orgány! Teprve když bylo zřejmé, že v Bruselu se tentokrát nemluví do větru, sešla se včera (20. 9. 2012) mimořádně vláda a honem, ještě večer vydala zákaz exportu – ale jen proto, aby bruselské orgány dnes ráno nevyhlásily svůj vlastní chystaný zákaz. Dlouhodobější.

Pochopení pro nynější českou prohibici vyslovil dokonce i Koktejl, pravidelný pořad věnovaný barům a tvrdému alkoholu na veřejnoprávní stanici Rádio Česko – ale prezident republiky Václav Klaus zákaz označil za zbytečné a silácké gesto; nabíledni je přitom skutečnost, že toto opatření zachránilo určitě několik lidských životů – jenže je ovšem obtížné vyčíslit, kolik; otrávených totiž, i týden po zákazu, stále přibývá... Jsem ochoten se vsadit, že kdyby vláda zákaz prodeje lihu nevyhlásila, kritizoval by ji Klaus právě za to, že jej nevyhlásila...

A metylové zlo se šíří dál jako kruhy na vodě a odhaluje hloubku prohnilosti našeho veřejného a hospodářského života. Zdravotně závadný a nezdaněný alkohol se čepoval nejen z plastových nádob v kioscích a stáncích, ale ukazuje se, že otrávení lidé si jej koupili i v kamenném obchodě a pili z láhve opatřené pravým kolkem... Celním orgánům muselo být už dávno známo, co dnes vychází na povrch, totiž že některé malé likérky jely ve dne „na legálno“, s výrobou zdaněného a kontrolovaného pití, a po setmění na černo s nezdaněnou výrobou... Poukazování celníků na to, kolik tisíc kontrol provedli v uplynulých měsících a letech, nemá žádný smysl: nejde o to, kolikrát přišli v očekávaný okamžik do výrobny, ale o to, zda dokázali zajistit dodržování zákonů – a to nedokázali (a někteří možná ani dokázat nechtěli); lidé umírají.

Vina je nepochybně i na výkonné moci státu a zákonodárcích. O rostoucím podílu nelegální výroby se vědělo – a spíše jako by se jí ještě otevírala cesta; Fischerova vláda – přes varování odborníků, že tak nelegálnímu trhu nahraje – skokově zvýšila zdanění lihovin. A jak je možné, že v roce 2009, tedy už po vypuknutí hospodářské krize, Parlament novelou zákona rozhodl, že pančování alkoholu přestává být trestným činem – a mění se v pouhý přestupek? Jaký to mohlo mít smysl, jak si to vysvětlit jinak než úspěšným lobbingem výrobců a distributorů nelegálního lihu?