Ubylo věřících?

1.
Každé dva roky sčítá brněnská římskokatolická diecéze ženy, muže a děti přítomné na nedělních bohoslužbách; výsledky nebývaly zveřejňovány, letos je však diecéze poprvé zveřejnila. A nejsou to čísla radostná. I když celkový počet účastníků nedělních mší svatých zůstává relativně vysoký (pohybuje se v řádu statisíců), za dva roky zaznamenala brněnská diecéze pokles účastníků bohoslužeb o 11 000 - to tedy rozhodně není málo... Ale řekl bych, že se tomu nedivím.

2.
Když už se něco zveřejní, musí se to pak komentovat, anebo alespoň vysvětlit. A tak jsme již četli z úst povolaných i nepovolaných nejrůznější komentáře. Že v kostelích bylo méně lidí, protože prý za ty dva roky plno starých lidí zemřelo. (Čili se říká jinými slovy, že až zemřeme my, kteří do kostela chodíme teď, nebude tam už vůbec nikdo.) Prý ubylo věřících. (V brněnské mutaci Mladé fronty Dnes, kde to bylo velké téma, moudrý komentátor vysvětlil, že za poslední dva roky ubylo na Brněnsku věřících, protože za dva tisíce let své existence křesťanství prokázalo, že kromě útěchy pro jednotlivce k ničemu není.) Někdo jiný zase říkal, že věřících neubylo, ale jen věřící o něco méně chodí do kostela - takže se vlastně skoro nic neděje. (Ale ten, kdo nechodí do společenství víry a nesetkává se v modlitbě - a mše svatá je vrcholná modlitba - se svým Spasitelem, je ve vážném ohrožení, že svoji víru ztratí nebo si ji sám, vlastní "svépomocí" předělá do nějaké "užitečné" pasty z křesťanství, pověry a buddhismu či hinduismu, jak to vídáme kolem sebe...) A ještě jsme slyšeli, že po listopadu 1989 v reakci na komunismus návštěvníků kostelů nepřirozeně přibylo, takže se teď jejich počet vlastně jen vrací do normálu.

Tak nevím.

3.
Faktem ovšem je, že pokud někdo, kdo hledá Boha, do kostela zavítá jaksi nepřipraveně, to, co tam vidí, si ho většinou nezíská. Kyselé tváře v lavicích, smutný muž u oltáře. "Ti vykoupení by měli vypadat vykoupeneji," předhazoval nám už v minulém století básník Rainer Maria Rilke.

Je mnoho skvělých a obětavých kazatelů a jsou kostely, kde je každá mše svatá, nejen ta nedělní, velikou slavností víry.

Jindy je ale třeba k účasti na mši svaté vlastní víru mobilizovat a pevně se o ni opřít... Improvizovaná povídání, která leckdy zaznívají od ambonu, mají ke skutečné homilii daleko; pokud si někteří katoličtí kněží myslí, že není poznat, když přípravě svého kázání věnují méně minut, než kolik jejich kázání trvá -  tak ono to poznat je... Ale na rozdíl od divadla nebo od přednášky věřící, jenž není divák ani posluchač, ale účastník modlitby, z kostela při špatném kázání neuteče. A tak si kněz může myslet, že zas tak špatně nemluvil...

Ale pak se takové zážitky za delší dobu sečtou a někdo úplně přestane chodit do kostela.

Leckdy je zase kázání vcelku příjemné, hlásá správnou nauku, ale mělo-li by být věřícímu duchovní potravou na celý týden, tak by to byla podvýživa... Jistě má smysl, zopakuje-li nám někdo známá fakta, která jsme slyšeli už stokrát, nic proti tomu, to nechci ani odsuzovat, ani zasměšňovat, ale - snad nemám příliš velký nárok, když si myslím, že při kázání by měly šlehat plameny Svatého Ducha a zapalovat všechno!

Jindy se zase kněží snaží být originální... Co já už jsem, jako hodně pravidelný návštěvník bohoslužeb, slyšel v našich kostelích nesmyslů! Vzpomínám si třeba na jedno nedělní kázání věnované z velké části výkladu o dějinách kosovských Albánců, přičemž v tomto výkladu neodpovídalo skutečnosti vůbec nic - tehdy jsem porušil svůj zvyk přijímat jakákoli kázání s pokorou a šel jsem po mši do zákristie informovat kněze, jak se věci mají. Podivil se, odkud toho tolik vím. Řekl jsem mu, že jsem vystudoval historii. "A jéje," dodal, "to jste tam asi slyšel nesmyslů!" Ba arci. Ale člověk přece nemusí studovat historii. Potřebná základní fakta - tedy, když už chce kázat o Kosovu - najde v každé podrobnější encyklopedii. Jde jenom o to, poctivě se připravit, jako na každé veřejné vystoupení. Říkává se někdy, že na to kněží nemají čas. Mají. Na hlásání evangelia čas mají. Nemají čas na to, co by jim mohlo čas na hlásání evangelia brát.

František Schildberger