Evropský strašák

 
Již oschla tiskařská čerň na tunách novinového papíru přinášejících reakce na vstup České republiky do Evropské unie.

Naše politická scéna se opět stylizuje po vzoru západních sousedů do dvou hlavních názorových táborů. Jedni druhé tradičně nazývají euroskeptiky a eurooptimisty. Od Maastrichtské smlouvy před deseti lety pravicová uskupení formují různé odstíny zdrženlivých postojů vůči dalšímu prohlubování integrace, zatímco ve většině zemí vládnoucí socialisté se stávají pragmatickými příznivci jejího pokračování.

Je možno pokusit se vyjmenovat řadu důvodů, o které se tyto postoje opírají. Například přitažlivost silné centralizované moci v rukou nadnárodní byrokracie, která má socialistům dle jejich představ zajistit dosažení sociálního státu v duchu ideálů evropské postmarxistické levice.

Opačné postoje mohou živit obavy stran pravého středu, které od dob neokonzervatismu 80. let pociťují nezadržitelný rozklad tradičních křesťanských hodnot ve společnosti, jež se snaží nahradit jiným pojivem z minulosti, např. vírou ve zdroje politické identity společnosti vycházející z principu národních států 19.století.

Důvodů a motivů je dozajista mnohem více, ale jejich výčet by neměl zakrýt jednu podstatnou skutečnost. Zatímco od počátku evropské integrace až do 80. let byla většina stran napravo od středu ideovým a politickým motorem tohoto procesu, v 90. letech se evropská karta obrátila. Další sjednocování Evropy prosazují především socialisté. Pozoruhodné je, že se proměnil i způsob argumentace. Levice operuje racionálními fakty, čísly a argumenty ekonomické povahy, zatímco pravice vstoupila na půdu vágní ideologické terminologie, kterou se snaží upozornit na budoucí nebezpečí a vyjadřuje obavy, že instituce národního státu přestávají být efektivní při kontrole integračního procesu.

Lidé mají většinou sklony nehodnotit výhledy do budoucnosti střízlivě, ale buď s přehnaným optimismem, jako naplnění světlých zítřků nebo pesimismem z budoucího krachu na horizontu našich perspektiv. Vzhledem k rozšíření extrémních nálad a dalším skutečnostem se může hlásání obav z úst nejvyšší politické reprezentace stát v české společnosti pojítkem širokého, ba přímo národního souznění. Máme proto mnoho dobrých předpokladů. Jedním z nich je klíčová událost, jakou vstup do EU 1. května rozhodně byl.

Dále značná míra společenské frustrace, již v roce 1997 věcně nazvaná ”blbá nálada“. Její příčinou jsou zcela jistě únava a vyčerpání lidského a společenského potenciálu investovaného do procesu transformace po pádu komunismu v první polovině devadesátých let.

Nemalou roli hraje také nepříznivá dispozice českého národa. Většinou bývají porovnávány šance a příležitosti s riziky a ohroženími. Již tato bilance pro obyvatelstvo českých zemí nevyznívá nejlépe. Malé jazykové znalosti, nevhodné a dnes nepoužitelné vědomosti a dovednosti získané v dobách minulého režimu, nízká míra pracovní a sociální přizpůsobivosti a mobility, jsou typickými rysy dominantní části střední a starší generace. Pro většinu občanů ve věku nad 40 let přinášejí jakékoliv změny k větší otevřenosti a konkurenci více ohrožení než příležitostí.
Zanedbatelná není ani historická anamnéza moderního českého národa. Společnost opakovaně zbavená svých elit, které jsou garantem určitých jistot pramenících z ukotvení v úspěšné minulosti a společně sdílených hodnotách, není připravena uvěřit svým předákům a přijmout nabídku přiměřené perspektivy naší budoucnosti.

Ostatně na tržišti politických programů a idejí již řadu let není taková ani k dispozici. O to méně je možné se divit, že ani v referendové kampani ani bezprostředně před vstupem nezazněla žádná konkrétní představa našeho přínosu do společenství ostatních států unie a vymezení české role v ní. Pokud ovšem nemáme na mysli balíček svých domácích problémů nebo posílení eurokomunistického hnutí prostřednictvím aktivit jediné neostalinské komunistické strany po našem vstupu do prostoru unie.

O příležitostech, které nám skýtá možnost významným způsobem se podílet na společném rozhodování o záležitostech ostatních zemí společenství snad dosud nepadlo ani slovo. Spíše jen sotva tušíme podíl zodpovědnosti za rozhodnutí, které se nás bezprostředně nedotýkají. Také zde je potenciální zdroj strachu a voda na mlýn českých izolacionistů.

Obavy o osud samostatného státu, který byl neustále ohrožován svými sousedy a podvakráte jimi okupován, zrazován svými spojenci i obyvateli a představiteli, jsou naší určující politickou zkušeností, která významným způsobem vymezuje postoje k zahraničí a dosud limituje možnosti spolupráce založené na dlouhodobé vzájemné důvěře. Tyto dispozice neskýtají žádné jistoty ručící občanům nerušené užívání všech práv a svobod jako je např. běžné v anglosaském světě. Podstatné odlišnosti nalézáme i v chápání významu státu a role vlastenectví. Jistoty národní identity a státní suverenity jsou ve středoevropském prostoru ve skutečnosti relativizovány naší každodenní zkušeností.

Naopak z jiného úhlu pohledu je obtížné pochopit, o co vlastně bychom mohli v unii přijít, když stát v očích svých obyvatel mnohé atributy suverenity a svrchovanosti po většinu doby svého trvání postrádal. Prakticky nebojeschopná armáda bez nadzvukového letectva, symbolu suverenity a nedotknutelnosti vzdušného prostoru, vypadá jako dobře organizovaný sbor humanitárních pracovníků, lékařů a chemiků pro mezinárodní operace. Komicky v konfrontaci s realitou působí ideologická kampaň národně laděných politických subjektů. Produkt sekulárního náboženství 19. století, jejich zbožňovaná modla národní stát, je fyzicky na úbytě. Nerozhodují o tom spory intelektuálů různého politického zabarvení, nýbrž sami občané ve sféře navýsost soukromé, vlastním reprodukčním chováním. V době pozdně konzumní společnosti je čím dál větší výjimkou ochota jít za svoji vlast bojovat a riskovat pro obecné blaho, ale i omezovat vlastní pohodlí starostmi a dalšími újmami při výchově dětí.
Obyvatelé České republiky dosud nevěří ve schopnost a zájem současného režimu na vymahatelnosti práva. Výsledkem je, že i na příkladu vstupu naší země můžeme doložit nešťastné politické rozštěpení na pravé straně politického spektra. V tomto konkrétním případě se setkávají postoje těch, kteří na základě poznatku, že vlastní stát stejně téměř nic podstatného negarantoval, nepociťují omezení domácí suverenity jako ztrátu, s těmi, kteří chtějí ideologickou agitací docílit vytvoření fikce, která v rozporu s realitou tvrdí opak.

Jaký postoj může k domácí diskusi na evropské téma zaujmout běžný občan? Nejlepší radou je podívat se na současné dění trochu z nadhledu a porovnat dnešní přání a problémy s těmi, kterými jsme se zabývali před deseti, dvaceti lety. Snadno potom rozpoznáme hlavní obrysy aktuálního vývoje. Přijetí České republiky do Evropské unie pak pochopíme jako historickou událost, která napravila chybná rozhodnutí od konce první poloviny 20. století. Jaltská konference vítězných velmocí umožnila začlenění střední Evropy do sféry vlivu Sovětského svazu. Československá politická reprezentace pod vedením Edvarda Beneše sovětskému vlivu i domácímu komunismu zcela otevřela náruč. Východní rozšíření EU znamená návrat střední Evropy z východního exilu na periferii Západu, kam již od 10. století patří. Je naplněním životní touhy všech, kteří v nepřirozeném prostředí stínů novobyzantinské říše po desetiletí strádali. Je také naplněním po desetiletích první svobodně projevené volby národa osvobozeného v listopadu 1989.

Již tato shoda politické vůle vyspělých států, našich sousedů a světové velmoci s naším národním zájmem, svobodně formulovaným v politickém programu polistopadové zahraničně politické orientace země a završené jeho úspěšným dosažením po demokratickém rozhodnutí v referendu, je v tisíciletých dějinách české státnosti úkazem zcela mimořádným. Nevidět tato fakta znamená být slepý ke geopolitickému postavení českých zemí a ztratit respekt k zájmům jejich občanů. Vlády takovýchto představitelů jsme si v minulých desetiletích snad již užili dost. Ani po mnoha desetiletích a ani po vstupu do EU nic neztratilo na aktuálnosti doporučení prvního československého prezidenta, které může být programem každého demokraticky smýšlejícího českého občana: Nebát se a nekrást.

Zdeněk Vaverka