Ale to, že jsem měl možnost srovnání po tak dlouhé době, bylo velmi zajímavé. Uvědomil jsem si, v jak hluboké krizi jsem tehdy v první polovině 70. let Itálii zastihl: dnešní Řím je zcela jiný, skoro ve všem klidnější a lepší. A to počínaje tím, že graffiti na historických stavbách je dnes neporovnatelně méně než tehdy, a konče celkovou atmosférou ve společnosti; lidé jsou o hodně klidnější, vyrovnanější, spokojenější. To zní divně v době, kdy se v Římě konají mnohatisícová protestní shromáždění, že? Ale je to tak.

Tehdy, v 70. letech, řádily v Itálii Rudé brigády, Brigate rosse – a i lidé, kteří vás viděli poprvé, byli schopni mluvit o násilí jako o cestě k řešení (a vzpomínali, že Československo, země, odkud jste přišli, je slavné produkcí kulometů, a ty by teď Italové potřebovali, aby vyhnali ty, kdo jim vládnou...). Krátce před mým příjezdem zabíjela bomba na římském hlavním nádraží. Byla to doba, kdy teroristé unesli Alda Mora, zabili při únosu jeho ochranku a jeho samého pak po týdnech marného policejního pátrání naložili mrtvého do automobilu, který zaparkovali přímo před ústřední sekretariát křesťanskodemokratické strany... Takovéto hrůze se mezi normálními lidmi říká atentát, ne útoku pistolkou na hraní. To už je ale dnes historie: lidé, kteří se narodili v roce, kdy jsem byl v Itálii poprvé, jsou už dnes rodiči dospělých dětí (a třeba i prarodiči malých dětí).

O období terorismu se ví, říkali mi Italové – ale ve školách se o tom neučí... Každý národ, snad kromě Němců, raději ignoruje temné stránky své historie, než aby se s nimi vyrovnával... Ale jedno je povzbudivé: rozdíl mezi Itálií dnes a Itálií tehdy ukazuje, jak národ, který má nezanedbatelné množství věřících křesťanů, je schopen se s pomocí Boží dostat i z velmi hluboké krize...

Snad ještě jeden rozdíl: novinové stánky v celé Itálii tehdy doslova přetékaly tou nejhrubší (pravda, jen heterosexuální...) pornografií; letos jsem viděl neslušnou fotografii v novinovém stánku jen jednu: byla na obálce odborného fotografického časopisu – a jejím autorem byl český fotograf Jan Saudek. Já vím: pornografie se přesunula do bytů a na internet... Ale aspoň už není vnucována, na očích těm, kdo ji nechtějí...

To souvisí i jedním slavným římským fenoménem, se skútry Vespa. Malé motorky proplétající se mezi auty v hustém provozu: od 60. let téměř symbol živého římského způsobu života. Ale dnes už to není, jak jsem se přesvědčil, dopravní prostředek mládeže: běžný Ital na Vespě je dneska muž padesát nebo dokonce padesát pět plus, v přílbě, ale často i s kravatou, cestující do práce... Mladí Italové se vůbec v ulicích moc nevyskytují; sedí doma a koukají se na internet...