Navážu na článek Tomáše Valera Střípky ze země našich severních sousedů (Skleněný kostel 29. září 2012, http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2782:a&catid=19:fejetony&Itemid=19).

Taky jsem byl nedávno v Polsku; taky jsem tam jel přes Německo, protože to je rychlejší než přes Polsko, pokud míříme na jeho severozápad; taky jsem vystoupil v Świebodzině a viděl obrovskou sochu Krista (kolegyně, které mě tam uvítaly, pravily, že to Tesco poblíž sochy je nejstarší na světě, neboť bylo postaveno několik let před Kristem); a taky jsem myslel na to, co se běžně míní, že Polsko je silně katolická země a že většina Poláků jsou katolíci. Nuže, je to na té zemi a na těch lidech vidět?

Byl jsem v Polsku asi dvacetkrát, pokaždé zhruba na týden na nějaké konferenci a třikrát s rodinou u Baltu. Ano, katolictví je na Polsku vidět podstatně víc než na vlasti naší milé. V neděli jsou tam plné kostely i plné chodníky lidí, kteří do těch kostelů chodí; kdepak liduprázdné ulice centra Brna cestou na ranní! V adventě večer jsou tam ulice plné dětí s lampióny: všichni jdou na roráty, které se konají po setmění. V květnu o nedělích jsou města plná dětí v bílých šatech a na každé druhé restauraci je nápis: Rezerwacja - komunia! (Volně přeloženo: tuto restauraci si zamluvila rodina a široké příbuzenstvo, kteří slaví první svaté přijímání svého potomka.) Několikrát jsem v různých kostelích zastihl i nácvik dětí na první svaté přijímání: bylo jich pokaždé několik desítek v několika řadách, každá řada byla celá jedna třída ze školy a zpravidla katechetka vydávala do mikrofonu povely k nástupu a pochodu, jako před vojenskou přehlídkou. Vždycky mě u toho napadlo: jestlipak se věnuje stejná péče a energie taky duchovní přípravě na tuto svátost Nejsvětější? Jestlipak zbývá čas a prostor na individuální péči o ty děti, které mají nějaké rozpaky nebo pochybnosti? A vždycky jsem se utěšoval: doufám, že aspoň někde ano. Čím větší setba, tím větší sklizeň.

A jak jsem se tak letos přesouval Polskem ze Świebodzina do Opole (to už přes Německo nešlo), jela se mnou účastnice konference o jezyku religijnym, lingvistka, Polka, matka už dospělých potomků. A možná proto, že jsem Čech (a pro Poláky je většina Čechů ateisté a zbytek husité), mi líčila náboženský život v Polsku silně kriticky: Náboženství ve školách je de facto povinné; kdo na ně nechodí, odlišuje se od většiny, a skoro každý se bojí odlišovat. Žáci vyšších tříd by do náboženství nejraději nechodili; vůbec je to nezajímá a výuka je jenom marný boj katechety s žáky. Většina studentů po skončení školy skončí i s kostelem. (To mi nějak nesedělo: co ty plné kostely v neděli i přes týden?) Ale faráři prý kontrolují, jestli všichni chodí do náboženství, a kdo náhodou nechodí, tak má problémy mít svatbu v kostele, a kdo nemá svatbu v kostele, tak je chápán jako Polák nižší kategorie ... a tak je celé to katolické Polsko jenom projev tradice a tlaku většiny.

Mohl jsem to jenom zdvořile vyslechnout: při týdenních služebních cestách si to neověřím. A rychle jsem si vzpomínal na všechny své polské přátele, hlavně kolegyně, matky rodin, upřímně věřící, které chodí do kostela rády a chovají se tam tak přirozeně, že by o nich mohl Jaroslav Durych připsat další kus svého krásného fejetonu Gesto modlitby;

které chodí do kostelů i v naší bezbožné zemi české, když sem zavítají;

které si na konference vozí breviář nebo aspoň jeho okopírované stránky na těch několik dní;

které se mnou vždycky rozprávějí nejen o církevních poměrech, ale taky o věcech Božích, zvlášť o víře svých dětí.

Opravdové věřící jsem potkal na všech sedmi pracovištích, kam jezdím, a nemusel jsem je hledat dlouho.

Musím se zase uklidnit po těch špatných zprávách: čím vydatnější setba, tím bohatší úroda.