K milé atmosféře patřilo angažování právě Petra Ebena jako moderátora slavnostního aktu; a hezky, s vděčností za dar svobody i vtipně mluvili (vesměs stručně) i všichni slavnostní řečníci. Hovořili o svobodě a otevřenosti vůči světu.

Zaujalo mne vyjádření ministra financí Miroslava Kalouska, že za první republiky bylo hlavní branou do metropole a z metropole do světa nádraží – a neslo jméno T. G. Masaryka; dnes je takovou branou letiště – a nese jméno Václava Havla. A snad v příští generaci bude další významný prezident – a jeho jméno ponese „třeba kosmodrom“.

Zaujalo mne také vystoupení primátora hlavního města Prahy Bohuslava Svobody, který – mimo jiné – označil (z hlediska nás, kteří jsme zažili totalitu, dodal bych) pojmenování letiště jménem Václava Havla jako („Vaše Eminence promine,“ dodal s pohledem na jednoho z hostů) – zázrak...

„Havlova osobnost je fascinující, jeho činnost obdivuhodná a hodná následování,“ řekl Svoboda. Je příjemné slyšet taková slova – nahlas a veřejně; v pokleslých českých hospodách se dnes na Václava Havla především nadává a dva dnešní nejmocnější muži ve státě, prezident a premiér, na slavnosti na letišti chyběli. Hlásit se k Václavu Havlovi je v dnešní společenské atmosféře všeobecného pesimismu, agresivity a skrytého i hlasitého odmítaní demokratického vývoje po roce 1989 leckde už zase krokem (či alespoň krůčkem) společenské odvahy.

V mysli všech cizinců, připomněl také primátor, jsou Praha a Havel dva spojené pojmy: „Každý ví, kde je Praha, každý ví, kdo byl Václav Havel.“

Režisér Fero Fenič, autor nápadu, že k uctění památky Václava Havla je vhodné právě letiště (více než nějaká škola nebo divadlo), seděl (právem) v první řadě mezi nejvýznamnějšími hosty a jen se, jako všichni, mírně usmíval.

Prezident republiky Václav Klaus i předseda vlády Petr Nečas udělali dobře, že nepřišli: necítili by se dobře.