Budou volby u nás – i v Americe.

Ze sady volebních lístků, jak mi tak přistály ve schránce, jsem si už vybral a vše ostatní jsem zařadil do souboru písemností, které jsem předal dětem z naší základní školy; ty totiž (patrně v rámci výuky dějepisu?) chodí po domech a vyptávají starý papír... Qual der Wahl už mám tedy dvakrát za sebou – a k českým prezidentským volbám je ještě daleko... Jsem vcelku rád, že nejsem americký občan a nemusím k volbám v Americe; stačí mi stresy z toho, že musím rozhodovat u nás v krajských a senátních volbách; mít ještě (spolu)zodpovědnost za kroky světové supervelmoci, to už by bylo moc.

První z trojice dialogů před televizními kamerami přinesl body Mittu Romneymu, ale Barack Obama i tak nad svým soupeřem stále mírně vede, především v rozhodujících státech; tolik měsíc před volbami ukazují průzkumy vývoje amerických voličských preferencí. Obama se snaží, co v debatě ztratil, dohnat... Energický chlapík, který se mu – jak řekl – představil před debatou v Denveru jakožto Mitt Romney, nemohl být on: skutečný Romney totiž letos na jaře opakovaně a na různých místech USA prohlásil, že pokud se stane prezidentem, sníží daně pro bohaté Američany – a uváděl i celkovou sumu, na kontech těch největších daňových plátců prý ponechá celkem 5 bilionů dolarů...

Proto také, jak si vzpomínáme, Barack Obama právě na to hned na začátku diskuse poukázal. Ale Romney to popřel: „Vy říkáte, že chci snižovat daně pro bohaté, ale to není pravda.“ A působivě dodal, že bohatým lidem se daří dobře a bude se jim dařit dobře i nadále, bez ohledu na to, zda bude v Bílém domě sedět on anebo Obama...

Pokud tedy jeho oponent v denverské diskusi prohlásil, že o snižování daní pro bohaté nic neví, nemohl to být Romney, řekl včera Barack Obama.

Aneb – příspěvek do příručky verbálních komunikačních technik na téma „Jak někoho elegantně obvinit ze lži“. Nebo aspoň z dvojakosti a z chameleonského postoje.

Barack Obama mi připadá jako člověk autentičtější a upřímnější, ale pokud jde o zastávané názory, mám mnohem blíž k Romneymu (s výjimkou zdravotní reformy, kterou republikáni tak silně kritizují: tady jsem dítě Evropy a americky silná míra zodpovědnosti člověka za svůj vlastní osud a jen uzoučká záchranná síť veřejné moci mě děsí). Jenže: podle čeho se bude vládnout? Jistě, podle programu – aspoň pokud to půjde. Ale KDO bude vládnout? Kdo se bude rozhodovat v krizových, nečekaných situacích? Člověk, nikoliv program...

Když přemýšlím o tom, jak jsem se nakonec rozhodl u nás pro krajské (kde to bylo snazší) i pro senátní volby, s jakýmsi překvapením zjišťuji, že problémem bylo, že zhruba polovinu senátních kandidátů osobně znám... A platí: čím lépe někoho znám (= čím víc toho o něm vím), tím méně beru na zřetel jeho názory – a tím víc se ohlížím na jeho povahu... Neboli charakter. Na to, jak byl kde statečný – anebo zbabělý. Nakolik a zdali se svými skutky projevil jinak, než jak to hlásá.

Když někoho znám jen z jeho volebního programu, víc mu věřím... Asi mám ještě nedostatky v odolnosti vůči volebním letákům.