Lidem u nás to většinou trvá docela dlouho, než si zvyknou na nějakou novou strukturu, a kraje jsou stále ještě novou strukturou; to, že se v krajských volbách volí podle celostátních témat, je právě důsledek toho, že se kraje ještě nezažily a nevžily. Jen 30 procent voličů podle letošního průzkumu vůbec vědělo, jaká koalice vládne v jejich kraji. Na tom má vinu i dosti špatná práce redakcí většiny regionálních médií, tištěných i elektronických. (A velké strany to ještě podporují, nejen ČSSD /ŘEKNĚTE NE BEZOHLEDNÉ VLÁDĚ!/, ale i ODS – ta vylepovala billboardy se svými méně zprofanovanými celostátními politiky /to znamená těmi, kteří nezasedají ve vládě – Miroslava Němcová, Přemysl Sobotka/ a s celostátními hesly.) Ale proces sžívání lidí s kraji sice pomalu, ale zřetelně pokračuje; regionální politická uskupení v těchto volbách zdvojnásobila počet svých mandátů a v Libereckém kraji zvítězili – ke svému vlastnímu údivu – Starostové pro Liberecký kraj s přesvědčivými 22,2 procenta.
K volbám přišlo 36,9 oprávněných voličů. Nevolili ve skutečnosti ani tak pro levici, ani proti ODS nebo obecně proti pravici – volili proti vládě (a částečně i proti regionálním mocenským uskupením); volilo se proti systému – odtud tak velký nárůst moci KSČM. Volilo se z pocitu znechucení, byly to převažujícím způsobem volby občanského protestu.
Pokud byl někdo vnímán jako člověk, který je v opozici vůči vládě, nevadilo ani, že je kandidátem ODS – to je případ plzeňského lídra Jiřího Pospíšila, jediného (o 2 641 voličských hlasů) krajského vítěze občanských demokratů. (A premiér Petr Nečas má ještě dost cynismu na to, aby se chlubil, že kdyby Pospíšila neodvolal z vlády, nebyl by na Plzeňsku zvítězil – snad aby mu Pospíšil ještě poděkoval!) ODS totiž jinak prožila v těchto volbách skutečnou volební tragédii: jako nejsilnější vládní strana se ze třinácti krajů jen v pěti dostala „na bednu“, kdy byla mezi třemi nejsilnějšími stranami. A na Zlínsku byla až pátá – kromě obou levicových stran ji předběhli i lidovci a TOP 09. Důvodem jistě byla vládní politika, která ale není ani zdaleka tak špatná, jak tvrdí opozice; nepopulární škrty jsou z hlediska budoucnosti státu potřebné a správné, ale prosazované garniturou, která sama není ani příliš důvěryhodná a nikoli prostá osobní ziskuchtivosti.
Ale žádná velká sláva tyto volby ve skutečnosti nebyly ani pro ČSSD: všude ztráceli; i když vyhrála celkově; obhájila první místo v devíti krajích, ale ve čtyřech je ztratila; v Libereckém kraji byla sociální demokracie dokonce až čtvrtá. Ve dvou krajích ztratila prvenství ve prospěch komunistů – z toho v Karlovarském kraji jen těsně, o pouhých 178 voličských hlasů. Zato v Ústeckém kraji, kde sociální demokracie v koalici s místní ODS kradla tak bezostyšně, až se – už to nešlo jinak – ocitl za mřížemi i náměstek sociálnědemokratické hejtmanky, byl náskok bolševika před socany zcela přesvědčivý, o více než 9 procent hlasů (o 19 495 voličů). Ve středních Čechách, v kraji Davida Ratha, klesla ČSSD z 35,1 procenta v roce 2008 na letošních 21,8 letos; takže i když i zde vyhrála, je také pravda, že hodně ztratila...
Zato vítězství komunistů je zdrcující; skoro všude jsou na druhém místě – v jižních, východních (na Pardubicku i Hradecku) i ve středních Čechách, na Vysočině – a na Moravě všude kromě Zlínska; v severozápadních Čechách komunisté poráželi i sociální demokraty: nejen v Karlovarském a Ústeckém kraji, kde zvítězili, ale i na Liberecku, kde jsou druzí po regionálních starostech... KSČM získala celostátně 182 mandátů v krajských zastupitelstvech, KSČM nikdy od pádu totalitního režimu neudělala srovnatelný výsledek. Přičemž podle výzkumů olomouckých politologů, uskutečněných ale už po parlamentních volbách, nepřibývají komunistům mladí voliči, tedy takoví, kteří by mohli být zmanipulovaní, jelikož jejich hrůzovládu nezažili: noví voliči komunistů jsou zdrcující většinou staří lidé, kteří komunismus zažili, ale z jakéhosi nepochopitelného sentimentu po něm začínají tesknit; komunisté tak zůstávají stranou starých lidí, která však (zatím) ani trochu nevymírá...
A ještě dva fenomény stojí podle mého názoru za úvahu: posílení pozice lidovců a propad nových demagogických uskupení jednoho člověka, jako jsou zemanovci, paroubkovci a bobošíkovci.
Ale tomu bych se, dá-li Pán, věnoval až příště.