Žebrák je v katolické církvi téměř instituce. Svatý Vavřinec kdysi předvedl římskému císaři všechny žebráky a postižené, když si vládce přál vidět poklady církve... I dnes mnoho kněží a jáhnů (o laicích ani nemluvě) žebrákům všelijak (a hodně) pomáhá, i když je žebráci ovšemže obtěžují – a někdy jich mají, jak se říká, plné zuby... Neznám duchovního správce, který by vyhnal žebráka od kostela, i když (samozřejmě) všichni brání žebrákům žebrat přímo v kostele.

Avšak kamarád, který pracuje jako dobrovolný kostelník ve své, knězem z blízkého okresního města spravované farnosti, žebráka od kostela vyhnal. „On to vlastně není typický bezdomovec, jako jsou ve velkých městech. Má takový zahradní domek, i když už ani zahrada není jeho, a tam dokáže přežít i zimu... A pokaždé v sobotu večer, kdy je u nás nedělní mše svatá, prosil u kostela – a povídali jsme si taky, o všem možném,“ říkal kamarád.

Ale teď se žebrák, který má oficiální bydliště na obecním úřadě, kamarádovi přiznal, že byl u voleb. „A představ si, normálně mi řekl, že volil komunisty!“ ještě teď byl rozčilený kamarád, „je úplně jedno, jak to odůvodňoval: volil stranu, která, dokud měla absolutní moc, tak se stále pokoušela všemi prostředky zlikvidovat Kristovu církev, všemi prostředky, včetně vraždění věřících...“

„Víš co?“ řekl mu, „vypadni od kostela! Ne, běž pryč, myslím to vážně. Utíkej žebrat před kulturák, až tam budou mít komunisti schůzi, běž, běž na okres, není to daleko, a stoupni si s čepicí před jejich sekretariát, když jsi je volil!“

„Já mu samozřejmě odpustím,“ převzal kamarád, aspoň v této věci, duchovní správu ve farnosti do svých rukou, „ale musí uznat, že pochybil, a slíbit, že už je nikdy volit nebude – protože volit komunisty je hřích.“

Takže v tomto případě se snad rýsuje nějaké smírné řešení, alespoň do budoucna... Ale kdo zastaví celou tu rudou záplavu sobectví a bezbožnosti? Zanedbali jsme oběť a modlitbu a velké osobní nasazení, tak nutné v zemi, jako je ta naše, a zlo je na postupu. Už se tak brzy nezastaví.