Dvacet sedm nových osob v českém Senátu. Vlastně devět staronových a jen osmnáct úplně nových. Jiří Čunek (KDU-ČSL), Jan Hajda (ČSSD), Václav Homolka (KSČM), Tomáš Grulich (ODS), Jaromír Jermář (ČSSD), Jaroslav Kubera (ODS), Božena Sekaninová (ČSSD), jakož i Petr Vícha (ČSSD) totiž svůj dosavadní mandát obhájili a v horní komoře Parlamentu mají zajištěno dalších šest roků. A v Senátu zůstává také Daniela Filipiová (ODS), která však obhajovala v jiném obvodě, než za který byla senátorkou dosud; byl to z její strany (chtěl bych ironicky poznamenat) dosti rozumný krok, protože ve svém bývalém obvodě v Praze 2 by neměla vůči protikorupčímu aktivistovi Liboru Michálkovi pražádnou šanci...

Dvaadvacet mužů a pět žen. Třináct za ČSSD, čtyři za ODS, jeden za KSČM, jeden za hnutí Ostravak; protože někteří vítězové kandidovali současně za více stran, dovolil bych si takovýto výpočet: lidovci získali 1,83 procenta senátora (celý Jiří Čunek ve Vsetíně, půl Zdeňka Brože v Šumperku a jednu třetinu Libora Michálka v Praze 2), zelení získali 1,33 senátora (Elišku Wagnerovou v Brně a druhou třetinu Michálka), Starostové a nezávislí dvě půlky senátora (v Benešově a v Českých Budějovicích) a TOP 09 půlku v Benešově... S jednou polovinou nově zvoleného českobudějovického senátora Jiřího Šestáka se stalo parlamentní stranou i Hnutí Občané pro Budějovice a s polovinou Zdeňka Brože i Nezávislá volba a poslední zbylou třetinou Libora Michálka také Piráti... Do žádné stranické pokladny nepoplyne státní příspěvek za dva senátory, Jana Velebu (Chrudim) a Tomia Okamuru (Zlín), kteří vyhráli bez jakékoliv vazby na politické instituce; roční příspěvek dvakrát 855 tisíc Kč za jejich mandáty tak státní pokladna může použít třeba k umoření stále rostoucího státního dluhu...

Ale právě překvapivý zápas s komunistou Jiřím Dolejšem, který ji v Praze 8 čekal, byl nejdramatičtějším duelem celého druhého kola letošních senátních voleb. Komunista k všeobecnému překvapení zvítězil v prvním kole. (V tomto obvodě odevzdával svůj hlas také prezident republiky Václav Klaus, který si dal před televizními kamerami opravdu velice záležet na tom, aby dostatečně zřetelně naznačil, že on komunistu nevolil.) Zatímco v druhém kole volební účast všeobecně spíš klesá (letos celostátně z 34,9 na 18,6 procenta), na pražské „osmičce“ se počet voličů ve druhém kole násobil: Jiří Dolejš jich měl oproti prvnímu kolu dvojnásobek (ani jim nevadilo, že v testu Mladé fronty Dnes se předvedl jako člověk ochotný za peníze měnit legislativu podle přání plátce), Daniela Filipiová však měla trojnásobek předchozích voličů: byla to skutečná mobilizace. „Celý týden jsme byli v ulicích,“ řekla o čase mezi oběma koly Filipiová, „a lidé nám často říkali, že si nepřejí, aby je v Senátu zastupoval komunista.“

Nejmenším formálním vzděláním se vyznačují vítězové z ODS: polovina z nich nemá vysokou školu. Vysokoškolský titul postrádá jen pět ze sedmadvacítky zvolených senátorů (Jiří Čunek, Tomio Okamura, Jaroslav Kubera, Jaroslav Zeman a Jan Látka) – jsou to ovšem lidé velice úspěšní v praxi a dva z nich jsou právě z ODS. Jinak jsou mezi zvolenými čtyři lékaři, jedna architektka (Daniela Filipiová) a jeden profesionální herec (dlouholetý člen činohry Jihočeského divadla Jiří Šesták). Nejvíce dětí (čtyři) mají Jiří Čunek (KDU-ČSL) a Luděk Jeništa (TOP 09 a STAN). Nejdobrodružnějším duchem je bezpochyby socialista František Bublan; pokud má být Senát pestrý, on sám to naplňuje na několik set procent: v jeho minulosti se najdou tak rozdílné profese a role, jako je vysvěcený a později laicizovaný katolický kněz, zaměstnanec KDU-ČSL i agent Bezpečnostní informační služby, šofér i poslanec, ředitel rozvědky a ministr vnitra.

Rozhodně také nejsme rasistická společnost, ovšem člověk cizího původu a odlišné rasy nás musí něčím přesvědčit – a také to nesmí být Rom (ti nemají v celém Parlamentu, v žádné komoře, ani jednoho zástupce). Čeští občané letos zvolili do Senátu i etnického Araba a polovičního Japonce. Senátor za Litoměřice tak je rodák z Damašku; Hassan Mezian ovšem žije v naší zemi již pětačtyřicet let, vystudoval tu medicínu a pracuje zde jako lékař. O oblibě Tomia Okamury, rodáka to z Tokia, není zapotřebí mluvit; senátorské vítězství jej ovšem zasáhlo až natolik, že ohlásil kandidaturu na prezidenta. Prý chce u nás všechno změnit. Což bude ovšem s omezenými prezidentskými pravomocemi těžké. To určitě.