rožil jsem letos v létě dva týdny v Itálii, především v Římě. Ten den, o kterém chci dnes psát, začal hezky už ráno; vstával jsem ve 3, takže jsem ještě před snídaní stihl půlhodinu se modlit a napsat článek  oaktuální české politice pro Skleněný kostel a také se zúčastnit na mši svaté v české koleji Nepomucenum, kterou sloužil slovenský student – z českého misálu, ale kázal ve slovenštině.

V čem spočívala moje práce dopoledne, to bych si raději nechal pro sebe.

Odpoledne jsem se pak byl podívat na obhajobě doktorské dizertační práce na Papežské univerzitě svatého Kříže, Pontificia univerzitá della Santa Croce, kterou vede osobní prelatura Opus Dei. (Santa Croce..., jak už jsem napsal v předchozím pokračování, kříž je v italštině rodu ženskýého.) Svoji práci tam obhajoval jeden z nečeských obyvatel Nepomucena, mladý kněz z indického státu Kérala, katolík malabarského ritu (jako jsou katolíci řečtí a latinští, tak jsou i malabarští a maronitští a další).

Práce měla několik set stran, byla věnovaná teologii Josepha Ratzingera a byla napsaná a obhajoba se konala v italštině. My v sále jsme dostali šestistránkový digest. Bylo nás asi padesát diváků, z toho tři černoši, sedm nás bílých – a zbytek už samí snědí Indi a Indky, řekl bych, docela k nerozeznání podobní Romům u nás. Já jsem programový antirasista, takže se mi to moc líbilo. Budoucnost církve je ve třetím světě, to je jasná věc. Indové byli v oblecích, s kolárkem i bez kolárku, Indky, velmi hnědooké, buď jako sestřičky v hábitech anebo jako manželky v pestrobarevném sárí.

Obhajoba trvala asi hodinu a půl. Začala modlitbou k Panně Marii. Své vystoupení pak doktorand zahájil tím, že přednesl cařihradsko-nicejské Vyznání víry – to prý se modlí, když je dizertace z nějakého teologického oboru. Komise měla tři členy (tři kněze): vedoucího práce, oponenta a zástupce děkana. Vedoucí chválil, oponent plus minus, předseda komise kritizoval – to je zhruba jako u nás...

Po úspěšné obhajobě bylo agapé. Docela chudé. Bouchlo se sice šampaňské, ale jinak byly jen tři druhy jejich, prý typicky kéralského cukroví – hnědé a bílé, kulaté, věru dost neurčité, jen mírně sladké chuti...

Doktorand musí zajistit knižní vydání své obhájené práce, zareagovat v něm na připomínky z obhajoby – a pak si už jen vyzvedne v kanceláři svůj diplom. Promoce jako u nás, s fanfárami a středověkými úbory se v Římě nekonají.