V řeči na shromáždění k 28. říjnu 2012 český prezident Václav Klaus vyslovil mimo jiné obavu o budoucí existenci samostatné České republiky. Ostatně každý, kdo není zaslepený, vidí, jak její rozpouštění v lučavce bruselského centralismu dennodenně postupuje. Předseda evropského výboru v českém Senátu Luděk Sefzig, který v letošních volbách svůj mandát neobhájil, byl ve svém posledním senátním projevu o bruselských záležitostech také více kritický než jindy. Vytýkal evropské komisi aroganci (i když nepoužil přímo toto slovo), když uvedl, že komise odpovídá Senátu Parlamentu České republiky, jakkoli je to její povinností, neochotně, často nekonkrétně a velmi pozdě; v jednom případě až po devíti měsících – a v jednom případě vůbec.
Citát:
„Tak jako to, co může jednotlivý člověk vykonat z vlastní iniciativy a svými vlastními silami, mu nesmí být odňato a svěřeno činnosti celé společnosti, právě tak odporuje spravedlnosti, jestliže si vyšší a vzdálenější útvary veřejné správy činí nárok na vykonání toho, co mohou vykonat a zcela dokončit útvary menší a podřízené; takový postup je vždy velmi nevýhodný a vnáší do řádu celé společnosti zmatek. Každá aktivita ve společnosti, je-li chápána správně, je ze své podstaty subsidiární: má členy a organizační jednotky podporovat, nesmí je však v žádném případě zničit anebo pohltit.“ Toto říká papež Pius XI. v 79. článku své encykliky Quadragesimo anno ze dne 15. května 1931; je to formulace slavného principu subsidiarity – jedné ze zásad katolického sociálního učení.
Zásluhou dlouholetého poslance Evropského parlamentu Otty von Habsburga (jenž byl absolventem Katolické univerzity v belgické Lovani, jednoho z center sociální nauky) a díky vlivu bývalého britského konzervativního premiéra Johna Majora (kterého právě princip subsidiarity velmi zaujal) se tato papežská zásada dostala mezi principy Evropské unie – tam je dodnes a velmi tam překáží. Je v jasném rozporu s politikou současných mocných v Evropské unii, kteří usilují o opak.
V Evropské unii existuje procedura kontroly subsidiarity, ale evropská komise nedávno prohlásila, že právě tato kontrola je národními parlamenty „vnímána jako politický nástroj“... No a? chtělo by se říci, parlamenty přece jsou politické orgány, nebo snad ne? Také Evropský soudní dvůr má podle slov Luďka Sefziga (ODS) k principu subsidiarity „dlouhodobě velmi zdrženlivý vztah“; loni Evropský soudní dvůr nevydal ani jedno rozhodnutí o zrušení nějakého bruselského ustanovení pro rozpor se zásadou subsidiarity...
Jednotlivá národní předsednictví Evropské unie už zdaleka nemají sílu srovnatelnou s tím, jakou měla před Lisabonskou smlouvou – tak i snaha současného kyperského předsednictví (končí 31. 12. 2012) věnovat se rovněž tématu subsidiarity a proporcionality neměla prakticky žádný význam.