Poprvé jsem letos snavštívil baziliku Santa Croce in Gerusaleme (svatého Kříže v Jeruzalémě, Santa – kříž je v italštině rodu ženského); ta je římským kostelem českého kardinála Miloslava Vlka; však také, jak je u kardinálských kostelů zvykem, je u vchodu papežův a kardinálův erb, ten Vlkův s českým heslem ABY VŠICHNI JEDNO BYLI (což je velká výjimka, jinak jsou všechna kardinálská hesla v latině, neviděl jsem nikde v celém Římě, kromě Vlka, že by měl kardinál heslo v národní řeči).

Čtvrť okolo této baziliky je prý problémová, dočetl jsem se, bydlí tam prý hodně cizinců4a tak. Já jsem tam ale nic problémového neviděl: domy výstavné, stromy zelené, všude (na římské poměry) vzorně čisto...

Jen jsem se ale podíval na zvonky u jednoho domu – a byla to tak neuvěřitelná směsice různých exotických jmen, že jsem vytáhl zápisník (ten mám vždy s sebou) a začal jsem si všechna ta jména opisovat, říkal jsem si: takovou kombinaci nevymyslím, to se může hodit někdy třeba do nějaké povídky... Pravda ovšem je taková, že pokud se mi to bude hodit někdy do nějaké povídky, vymyslet si to budu muset: místním lidem, kteří mě ihned obklopili, jsem raději nevysvětloval, že se zajímám jen o jejich jména, že ta jména zajímavě znějí, zvláště v té kombinaci, a že si je píšu jen proto, že by se mi mohla někdy hodit do nějaké povídky, povídky, una storia... Ne, raději jsem volil ústup, sice opatrně pomalý (jak se radí při setkání v lese s medvědem...), ale zřetelný. Žádné zapsané jméno jsem si neodnesl.

Jinak sama bazilika je menší než hlavní římské baziliky, ale působivá; má úžasonou atmosféru. A velmi bohatou a dávnou historii: původně zde byla soukromá kaple císařovny svaté Heleny, právě té, která našla v Jeruzalémě Kristův kříž. Současná barokní podoba chrámu je z 18. století, z doby pontifikátu Benedikta XIV.; (obrázky na https://www.google.it/search?q=santa+croce+in+gerusalemme&hl=cs&prmd=imvns&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa .)

Zde je také pohřbena a uctívána služebnice Boží Antonietta Meo, zvaná Nennolina. Zemřela po hrozném utrpení na rakovinu – jako sedmiletá 3. července roku 1937. Jsou tu vystaveny její šatičky, no, oblečení sedmileté římské dívenky z bohaté rodiny, její hračky, panenka, kuchyňka s nádobíčkem, dětské knížky, koloběžka – i její dopisy. Amputovali jí nožku, ona řekla, že ji obětuje Pánu Ježíši. Napsala (takovým pečlivým, velkým, školským písmem) úžasně krásné dopisy, úplně dospělé, plné lásky dospělé ženy k Pánu Ježíši: Milý Ježíši, moc Tě miluji, chci klesnout do tvých rukou...

Na její přímluvu se stále dějí obdivuhodná vyslyšení.