Vzpomínka na všechny věrné zemřelé letos připadá na první pátek v měsíci. V tomto případě se neslouží votivní mše prvního pátku. Ale při mši svaté za zemřelé si můžeme dobře uvědomit úzkou souvislost mezi prvopátečním obnovováním zasvěcení Nejsvětějšímu Srdci Páně a nevyhnutelným okamžikem našeho odchodu z tohoto světa. Dušičkové Memento mori, které bývá často vyjadřováno oním nápisem nad hřbitovní bránou: „Co jste vy, byli jsme i my – a co jsme my, budete i vy,“ nám připomíná, abychom měli stále na zřeteli pomíjivost pozemského života. Přesto však i my křesťané „máme sklon lpět větší vahou na časných věcech než lnout k věčnému. Naši pozemskou neúplnost často držíme jako vrabce v hrsti a zdráháme se ho pustit, abychom získali poklad cennější – plnost života u Pána.“ (Novéna k blahořečení Čtrnácti pražských mučedníků, vyd. nakl. Paulínky, v r. 2012 – s. 64.)
Jak překonat tuto naši slabost a žít tak, abychom dokázali se svatým Františkem zpívat nejen o bratru slunci, sestře luně, sestře vodě a sestře matce země, ale i o sestřičce smrti těla?
Již v Písmu svatém čteme Ježíšova slova: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pokoj pro svou duši“ (Mt 11, 28–29). Úcta k Srdci Ježíšovu pak prochází celými dějinami Církve. A zvláště byla posílena, když se v letech 1673 až 1688 Nejsvětější Srdce Ježíšovo zjevovalo francouzské řeholnici svaté Markétě Marii Alacoque jako živé Srdce v Ježíšově těle, symbolizující Ježíšovu lásku k lidem. Tato zjevení vtiskla pobožnostem specifický ráz smírného uctívání za hříchy vlastní i celého světa a zasvěcování se Srdci Ježíšovu – a to zejména o prvních pátcích v měsíci. Pán Ježíš svaté Markétě také sdělil četná zaslíbení pro ty, kdo budou takto žít v souladu s jeho láskou – včetně příslibu bezpečného útočiště v posledních chvílích života.
Úcta k Srdci Páně patří ke staleté tradici naší farnosti. Svědčí o tom historické prameny i vnitřní a vnější výzdoba farního chrámu. Tato úcta zde překonala i různá omezení nařízená za vlády císaře Josefa II., jakož i v období nesvobody v letech 1939 až 1945 a 1948 až 1989.
Na prahu Roku víry, vyhlášeného Svatým otcem Benediktem XVI., bychom se měli zamyslet nad tím, jak tuto farní tradici nejen udržet, ale i prohloubit. Zejména se účastněme v hojnějším počtu prvopáteční mše svaté a následné adorace Nejsvětější svátosti spojené s obnovou zasvěcení Nejsvětějšímu Srdci Páně. Zasvěťme mu své rodiny a domy. Využijme bohaté nabídky nové náboženské literatury, popřípadě i jiných způsobů osvěty, abychom poznali, že tyto formy náboženské úcty nejsou nějakým archaismem, ale jsou stále živé, a dokonce velmi aktuální.
Závěrem se osměluji navrhnout, abychom se vrátili k původnímu názvu tohoto farního bulletinu – ZÁŘÍCÍ SRDCE.
(převzato z bulletinu římskokatolické farnosti v Lysé nad Labem)