Vím, že si asi budu stěžovat na nesprávném místě, ale třeba tento můj povzdech najde svého adresáta a něco se změní. Třeba někdy, snad. Jako nastávající kmotra malého dítěte jsem se vypravila do obchodu s náboženskými artefakty pro křestní svíci a roušku. Zjistila jsem několik skutečností, které mě příliš nepotěšily. Tak za prvé, výrobci tohoto zboží znají pouze tři barvy: světle růžovou, světle modrou a zlatou. Zdobení využívá pěkné křesťanské symboly, ovšem v provedení výrazně kýčovitém. Oblíbený nápis „Jsem Boží dítě“ také takřka nezná obměn a navíc je vyšitý fonty, které připomínají předminulé století. Je mi líto, že musím použít tak tvrdá slova, ale má-li kdo ještě smysl pro krásu, jeho srdce musí při pohledu na tento náboženský kýč krvácet.

Nechci se nikoho dotknout. Vím, že křtiny, obzvlášť křtiny dítěte, chce mít každý pěkné a jak se patří. Ale proč by se mělo patřit zrovna toto? Podoba křestní svíce a křestní roušky nepatří mezi to, co je na naší víře nezměnitelné, proč by tedy nemohla alespoň trošku respektovat současnou kulturu? Proč by nemohla být víc nápaditá, zajímavější a důstojnější nejen samotnému křtu, ale i onomu dítěti? Jsem jediná, kdo má pocit, že když dítě ověnčíme zlatými andělíčky, děláme z něho trapnou voskovou panenku?

Volím ostrý tón, ale na celé záležitosti mě trápí ještě jiná, důležitější věc. Jsou-li symbolické předměty, které používáme při křtu našich dětí, kýčovité, mdlé a bez nápadu, neosobní, navenek načančané, ale v podstatě zašlé, zastaralé a působící až směšně, jaká je potom naše víra, kterou se za toto dítě před Bohem a před církví zaručujeme? Odpovědět si musí každý sám.