(Homilie v kostele svaté Rodiny v Brně o slavnosti Krista Krále, dne 25. listopadu 2012; evangelium: Jan 18, 33b–37)

Jeden beduín našel v roce 1920 v písku egyptské pouště kousek starého papyrového svitku a za bakšiš jej prodal. Čtrnáct let zůstal tento kousek papyru v knihovně Johna Rylandse v Manchesteru bez povšimnutí. Teprve v roce 1934 byl očištěn a přečten jako nejstarší dochovaný evangelijní text z 1. poloviny 2. století – a byl to text dnešního evangelia, Jan 18, 33–37.

Je třeba dodat, že časová vzdálenost nejstarších opisů od originálů knih starověkých spisovatelů je mnohem větší než opisů evangelií od originálů. Zatímco u evangelií je to 100–200 let, u Aristotela a Cicera jsou nejstarší dochované písemné památky vzdáleny od originálů 300 let, u Platóna je tomu dokonce téměř 500 let. A přesto nikdo v minulosti nepopíral existenci Aristotela, Platóna či Cicera, ale Krista ano.

Proč asi? Odpověď můžeme hledat ve vztahu ke Kristovu království. Kdo nechce přijmout jeho kralování, byl by jistě raději, kdyby Ježíš neexistoval.

Opojení hmotou však přivedlo člověka do situace řidiče, který v rychlé jízdě nezvládne stroj. Konec je jasný, těžké zranění s následkem smrti. Podobně se modernímu člověku hmota vymkla z rukou. Umí řídit kosmické lodě, ale neumí řídit sebe. Žil v přesvědčení, že věda mu rozluští všechny životní situace, ale zatím nebylo nikdy tolik psychicky nemocných. Žádná pilulka nedokáže člověka přimět k věrnosti, poctivosti a pravdivosti. Technický pokrok zajistil zvýšenou životní úroveň, ale zároveň se ve světě zvýšila kriminalita, rozvodovost, počet závislých na alkoholu a drogách. Vlna zvráceného sexu zaplavila svět. Nezodpovědné středoškolské děti žijí jako manželé, mladí manželé po prvních pokušeních jdou za jiným partnerem. O čem to svědčí? Že člověk, který ze sebe setřásl vládu Krista, se uvazuje v kruté otroctví slepých sil, proti nimž je bezmocný a které jej nakonec vženou do bezvýchodné situace.

Člověk má svobodnou vůli, proto může ve svém životě volit. Buď Krista a jeho království, nebo království smrti – to je život člověka, který svým sobectvím degeneruje na stále nižší stupeň.

Kdo chce v naumburském dómě vstoupit do kněžiště k oltáři, musí projít kolem ukřižovaného Krista, buď pod jeho probodenou levicí nebo pravicí. Kdo chce vstoupit do slávy Kristova království, nemůže jít netečně kolem Krista. Musí říct ano jeho vůli, ano jeho přikázáním a prosit ho o pomoc a sílu, aby v jeho objetí mohl projít úzkou nebeskou bránou.

Příští neděli vstoupíme do adventu. Proto přemýšlejme po celý příští týden o svém duchovním předsevzetí. Co položíme o Vánocích Pánu Ježíši k jesličkám kromě adventní svaté zpovědi a přijímání. Co a v čem se omezíme. Snad v jídle, pití či sledování televize nebo zbytečných hovorech? Nebo co budeme dělat navíc: číst Písmo, víc se modlit, ať už v kostele či doma? Nebo jaké dobré skutky bychom měli dělat udělat: obdarovat někoho potřebného? Napsat nějaký dopis někomu, komu už dlouho dlužíme odpověď? Nebo vykonat nějakou potřebnou, byť nepříjemnou návštěvu?

Přemýšlejme a neváhejme, protože advent je krátký, jen necelé čtyři týdny. Letos, v roce 2012, dokonce trvá advent pouze 23 dní. A tak podobně, jako nás adventní doba ve svém ohraničeném čase vybízí ke konání adventních kajících skutků: modlitbě, almužně a postu, tak také náš život je skrze svou ohraničenost výzvou ke konání skutků, jimiž se přibližujeme Božímu království. Proto nezapomínejme, že celý náš život je vlastně advent.